Kréta křížem krážem aneb tam a zase zpět

PoděkováníÚvodem popisu naší cesty bych velmi rád poděkoval společnosti Smartwings (www.smartwings.cz), díky které jsme mohli cestu absolvovat a přinést Vám tak další informace a stovky fotek z celé Kréty. Letenky lze od společnosti Smartwings pořídit již od několika stokorun.Také děkujeme půjčovně AutoWay Kréta ( stránky http://www.kreta-pujcovna.cz ), od které jsme si na cestu vypůjčili za super cenu téměř nové a naprosto spolehlivé terénní auto.Den 1.Kompletní foto ze dne 1 je ve fotoalbuhttp://www.kretavdetailech.cz/cz/informace-o-krete/uzivatele/petr/fotoalba/kouremenos-vaiTentokrát jsme se odhodlali vyrazit na Krétu co nejdříve to půjde. Jednak chceme stihnout co nejvíce přírody ještě zelené a rozkvetlé a jednak se chceme vyhnout Meltemi. Odlétáme tedy již 2.6. někdy okolo 3:00.Je pátek, 1.6., 16:00 a my začínáme konečně balit. Máme na to celý večer. Že bychom se stačili ještě vyspat, když okolo 2:00 musíme z domova, moc nehrozí. Možná tak Viktorka, ale i ta, když jsme ji do postele dali někdy v 18:00, je ještě ve 22:00 vzhůru.Radost z cesty však přemáhá únavu, na letiště dorážíme včas a letadlo odlétá přesně podle letového plánu. Minule nás nádherným východem slunce vítala až Kréta, letos ho zažíváme již v letadle. Na Krétu dorážíme již za plného světla a sluncem nad hlavou.Vzhledem k malému počtu turistů probíhá odbavení v Heraklionu velmi rychle a zanedlouho po příletu již přejímáme naše auto. Poučeni předchozími cestami jsme tentokrát vybrali auto o kategorii výše. Jimny je super, ale pro nás mělo dvě závady – malý vnitřní prostor a netěsnou plátěnou střechu. Naše zavazadla se nám tam téměř nevešla a kromě toho je po chvíli ježdění v prašných horách vše zanesené jemným hnědým prachem. A ještě jedna důležitá věc – na cestách trávíme hodně času a výhled pro naši dcerku je ze zadních sedaček velmi limitován. Ale je to asi jen náš problém, protože málokdo s sebou na Krétu tahá i spacáky a věci do deště a stráví na prašných cestách přes 1000 kilometrů. Pro normální dovolenou je Jimny super.Auto, které jsme si vybrali, byla Kia Sportage. Uvnitř spousta místa, 5 dveří a velmi dobrý výhled ven.Jako obvykle začínáme naší cestu na východě. Tentokrát však chceme jet trochu jinak. Dříve jsme byli každý den jinde, tentokrát chceme být na jednom místě dva až tři dny a výlety dělat hvězdicovitě.Jedeme tedy podél severního pobřeží až k Sitii a tam dále na Palekastro. Palekastro je malá vesnička, kde je několik malých rodinných hotýlků, pár taveren a to je vše. Od moře je ralativně vzdálené, rozhodně to není na pěší procházku, ale na druhou stranu, nikdo pěší se do oblasti nedostane, takže to problém není.Okolo Palekastra je velké množství nejrůznějších bungalovů a apartmánů. Od těch, které jsou přímo na pláži až po ty, kde je moře sotva na dohled. Nejedná se o vesnici, ale opravdu o oblast s rovnoměrně rozptýlenými domečky.Na první den máme naplánovaný malou odpočinkovou procházku, která vede po pobřeží nahoru k pláži Vai, na druhý den naopak dolů na jih k zátoce Karoumbes a kaňonu Hohlakias. Palekastro tedy jen projíždíme a snažíme se najít něco přímo u moře.Jedeme tedy přímo na pláž Chiona. Ale ejhle, tam je jen jedna podivná taverna a na ubytování je jen šipka. Ptáme se tedy maníka v této taverně a opakuje se klasická situace – apartmány jsou super, přímo u moře, jsou to ty nej v okolí a prý se na ně máme jet podívat. Cena z něj nevypadne. Sedá do auta a odjíždí. Jedeme tedy za ním, cesta je to na pár minut. Apartmány nejsou žádný zázrak. Nejsou špatné, ale ani nijak extra. Maník nás předá paní domácí a odjíždí. Paní domácí nám sděluje cenu a my odjíždíme také. 75 euro za noc je hodně. Dali jsme si limit maximálně 35 a ten chceme dodržet.Pokračujeme tedy po cestě od pláže Chiona na sever a dostáváme se do Karoumbes bay a stejnojmenné pláži. Je zde jen jedna cesta vedoucí od moře, ale je obsypaná domečky. Zastavujeme tedy ještě v nějakém rozlehlém komplexu (Castri village), ale tam nejdou pod 70 euro. Pokračujeme tedy dále a zhruba po 200 metrech narážíme na Galini Apartmens. Jedná se asi o 5 apartmánů, avšak v zeleni, s vlastním parkováním a hlavně s krásným výhledem na celý záliv a na moře. Vstříc nám vychází malý štěkající psík a cca 20ti letá sympatická dívka. Ani netušíme, jak je oboje podstatné. Dívka neumí anglicky a než by nám něco vysvětlovala, tak souhlasí s naším návrhem ceny 35 euro. A role psíka? Zatím napíši je to, že Nika, jak se dívka jmenovala, nám lámanou angličtinou stačila popsat, že psík se jmenuje Suzi, že jich mají víc a máma že přijde cca v 18:30 neb pracuje na pláži Vai. Je 11:00 a my máme ubytování a vyrážíme na naší první procházku.Oproti loňskému roku, kdy jsme po probděné noci hned ráno v 8:00 šli kaňon Hohlakias, máme v plánu klidnou a pohodovou cestu po silničce podél pobřeží. 5 kilometrů podél pobřeží tam, 7 kilometrů vnitrozemím zpět. Celé to,odhadujeme na tři, s pobytem na pláži Vai maximálně na čtyři hodiny.Abychom se vyhnuli turistům a přístavu, popojedeme na pláž Maridati,kterou máme jako výchozí bod naší první cesty a trochu se začínáme divit. Pláž je krásná, klidná, obklopují jí vysoké kopce a na severu, v místě, kam bychom měli jít, je jen plot. A v rohu pláže dva potápěči. Ptáme se jich na cestu, protože nikde není značení, ale prý nic neví. Tady žádná cesta není. Ale my v plotě nalézáme branku a odvážně vyrážíme kolmo na svah.Místy lezeme skoro po čtyřech, ale, je to jen jeden kopeček. Podle mapy bychom měli vylézt nahoru a potom jít cca 5 km po hřebeni až k Vai.Kopec není vysoký, má cca 120 výškových metrů. Svah má tak 45 stupňů, vše porostlé keříky s trny a je poledne. V oblasti nejsou žádné stromy, žádný stín, jen rozpálené skály a pichlavé keře. Na druhou stranu, vše je doposud rozkvetlé a krásně to tam voní. Vzduch se ani nehne, okolo je hrobové ticho a ve vzdychu omamná vůně … je to úžasný pocit.Stojíme na vrcholku kopce a rozhlížíme se. Na jih je pláž Maridati a na sever se táhne pusté, avšak krásně barevné pobřeží. Pohled do vnitrozemí je barevný také, avšak pustina nemá konce. Pobřeží je v této oblasti opravdu úžasné. Do vnitrozemí jsou kopce pozvolné, avšak směrem do moře se jedná o vysoké útesy. V některých místech jdeme přímo po hraně, přeskakujeme desítky metrů hluboké trhliny, lezeme po odlomených balvanech velikosti rodinného domku a užíváme si nádherného výhledu a nezvyklé přírody.Kopce naštěstí nejsou nijak extrémní, jen jsou do výše kolen kompletně porostlé trnitým křovím. Někde je od koz něco jako cestička, většinou se tím ale musíme protáhnout i za cenu škrábanců.Jsme zvyklí chodit velmi rychle, naše průměry se i v obtížném terénu pohybují okolo 5-7 km za hodinu a tak každou chvíli očekáváme pláž Vai. Minule byl cíl za každou zatáčkou, letos je za každým kopcem. Celkem unaveni scházíme asi po dvou hodinách dolů k moři. Pláž je to opravdu hezká. Není moc velká ani přelidněná, líbí se nám tam. Viktorka se koupe, já odpočívám, Martina jde do vody také. Jednu chybičku ovšem tato pláž má. Není to Vai.Po malém odpočinku opět vyrážíme. Po celou dobu nikde nebylo značení, jdeme prostě podél moře nebo s mořem na dohled. Naštěstí už máme na Krétě něco nachozeno a tak se intuitivně vyhýbáme problematickým pasážím a příhodným, avšak slepým stezkám. Také si s Martinou vážíme úsudku toho druhého, takže i když jsme jeden naprosto přesvědčen o tom, že jdeme dobře a ten druhý o tom pochybuje, své hodnocení a úmysly korigujeme. To nás zachraňuje zhruba v půli cesty, kdy se mi jako ta správná zdá cesta přímo nahoru na útes, avšak pak se ukázalo, že by to bývala byla velká chyba, protože útes jen vybíhal daleko do moře a cesta by byla nejen nebezpečná, ale i zbytečná a delší (odvěsny versus přepona).Po zhruba třech hodinách namáhavé cesty se Martina začíná ptát jak že to je s tím pohodovým a odpočinkovým odpolednem. Slibuji, že už musíme být někde blízko a líčím, jak je to na Vai úžasné. Další hodinu Martina mlčí. Respektive nemluví. Alespoň ne slušně. Občas nějaký zvuk vydá, ale to zde nejde publikovat.Horší je, že mne začíná bolet rameno. Ostrá bolest v levém rameni. Nohy a záda v pohodě, ale rameno je nějaké divné. Viktorka má oproti minule pár kilo navíc, nesu teď tak zhruba 20 kilo. Na jednom kopci odpočíváme a rozhlížíme se. A Martina se ptá, zda je na Vai něco zeleného. Mám radost, že konečně projevila zájem a tak horlivě pokyvuji hlavou. Místo radostné odpovědi mě jen čeká zlý a škodolibý pohled . Martinu ukazuje někam dopředu. A opravdu. Kdesi v dáli je nějaká zeleň. Jenže neuvěřitelně daleko. Začínám propadat panice, protože to nemůžeme zvládnout. Nakonec naprosto vztekle prohlašuji, že jestli je to Vai, tak má smůlu, prostě to musí být blíže a hotovo. Nakonec mi dochází, že je to oblast u Tenda beach, kde má Kréta takový velký severovýchodní výběžek a uklidňuji se. Jdeme dál, příroda se trochu mění a stále přidává na zajímavosti.Objevují se menší, ale velmi staré keře a stromy, opět jdeme po hraně útesu a kameny začíná střídat písek. Dostáváme se do oblasti, kde jsou velké plochy bílého písku. Na pohled hezké, na chůzi velmi vyčerpávající. Rovinka se začíná trochu svažovat do moře a na konci je velká písečná pláž. Pláž je na obou stranách ohraničená kopci, ale na konci zálivu, který nám zakrývá kopec na levé straně, vidíme palmy a někdo tam jezdí na motorových člunech. Jsme tedy u konce. Za tímto kopcem už tedy opravdu je Vai.Z posledních sil vylézáme na kopec, na nějaké vyhlídce míjíme pár zamilovaných, kteří na nás koukají jak na exoty a dostáváme se do cíle. Je 16:40 a my jsme totálně vyčerpaní. Dnes už vím, že cesta opravdu měřila jen 4700 metrů, ale byla velmi vyčerpávající. I když, klidně bych to šel znovu. Byla opravdu krásná.No ale ještě tu byla otázka jak zpět. Jít to tou samou cestou zpět je nemyslitelné, dalších 8 kilometrů po silnice je krajní varianta. Asi bychom to zvládli, ale s problémy. Co teď? Jak tam tak sedíme, oňuchňává nás nějaký psík. A já si vzpomenu na Suzi a dostávám spásný nápad. Jdu hledat majitele psa. Nakonec ho nacházím, hezky si popovídáme, ale to je asi tak vše. Žádného jiného nemá. Tak už zoufale mluvím o možném i nemožném až si majitel taverny uvědomí, že vlastně “ta ženská z parkoviště“ snad měla taky takového. Jdeme tedy na parkoviště a na první pohled vidím, že jsme tu správně. Byly si s Nikou velmi podobné.Tak ji oslovuji:„Dobrý den“Úsměv - „Dobrý“„Nemáte malého psa“Udivený úsměv - „yes“„Jmenuje se Suzi?“Údiv – „Yes“„Nemáte apartmány u pláže Chiona?“Velký údiv – „yes“„No, tak my u Vás bydlíme“ – úsměvTaké úsměv – „No tak to je skvělé. Proč jste to neřekli, když jste se sem dostali? Neúčtovala bych vám parking (3eura)“„Ale my jsme se sem dostali teď“„Ale ne, teď nikdo nepřijel“„To ne, my přišli pěšky“Zděšený údiv - „Co že jste?“Rozhovor po chvíli končil tím, že jsem se zeptal, jak se odtamtud dostaneme nejrychleji k ní domů. A reakce byla taková, v jakou jsem doufal. Nejdříve popsala cestu pěšky, ale pak nabídla, že nás odveze. Spadl nám kámen ze srdce. Ještě zbyla chvilka pro prohlídku palem, já sám se vydávám ještě kousek na sever směrem na Itanosa v 17:15 odjíždíme zpět do našeho ubytování.Ubytování je opravdu hezké. Jsme tam téměř sami, vlastně úplně sami a apartmán je kompletně vybaven vším potřebným včetně kuchyňky a terasy s výhledem na celý záliv.Kromě toho je na zahradě malá nádrž s vodou a malý altánek. Paní domácí tam chodí posedět a dát si cigárko, tak přineseme pivo a chvíli sedíme s ní. Trochu nám odkrývá život na Krétě a kromě historie se dozvídáme věci i ze soukromého života. Je to relativně mladá žena, mluví velmi dobře anglicky, nějaké to vzdělání také má a vybírá vstupné na parkovišti. Nic jiného tam nikde není. Mají ještě jeden domek, kde bydlí a na výstavbu apartmánů si vzali půjčku, kterou splácí z pronájmů.Tak nám to není moc jasné – vzdělaný člověk s jazykem vybírá na parkovišti a zároveň si může dovolit 6 apartmánů a rodinný domek a tři auta. Jedno pro sebe, jedno pro dceru a jedním jezdí manžel.Kromě tohoto se dozvídáme i spoustu zajímavostí o okolí. Cesta, kterou jsme si naplánovali na druhý den, vede přes nejbližší kopec, který je označen jako posvátné místo. Prý je odtamtud vidět daleko na moře a v dřívějších dobách tam vyhlíželi lodě, které přijížděly od východu.Znaveni namáhavým dnem a pivním chlazením uléháme do postelí a slibujeme si, že zítřek bude odpočinkový.Den II. - přechod ze zálivcu Kouremenos do zálivu Karoumbes a vnitrozemním zpět.Kompletní foto na http://www.kretavdetailech.cz/cz/informace-o-krete/uzivatele/petr/fotoalba/kouremenos-karoumbesRáno vstáváme okolo 8:00 a po vydatné snídani na terase prozářené ranním sluncem plánujeme co teď. Trasu mám připravenou již z domova. Včera to bylo na sever, dnes chceme podél pobřeží na jih. Abych se vyvaroval odpovědnosti a získal alespoň malé alibi, roztahuji mapu, respektive dvě mapy (ROAD a Harms) a ukazuji Martině co zamýšlím a ptám se, zda s tím souhlasí. Po podrobném představení cesty nakonec souhlasí. Ono je to vlastně jen na kopec, dolů, vycákat se na pláži a zase zpět. Je něco po deváté a opět vyrážíme na cesty. Popojedeme k pláži Chiona a vydáváme se do neznáma.Už z našeho ubytování jsme pozorovali kopec, na jehož vrchol jsme chtěli jít, a viděli také cestu, která tam vedla. Ostatně, to byl jeden z důvodů, že Martina tuto cestu schválila. Podle mapy a pohledu na kopec máme vyjít po této cestě nahoru, tam pak dolů a jsme na pobřeží. Od pláže pak zpět vedla cesta. Dokonce jsme přemýšleli o tom, že tam pojedeme autem.Nakonec se ale chceme projít, takže opravdu vyrážíme pěšky od pláže Chiona směrem na jih.Zaparkovali jsme na pláži a vydali se směrem k začátku naší cesty. A jak tak jdeme, tak zkoumáme zamýšlenou cestu a zdá se nám nějaká jednoduchá. Ano, opravdu jednoduchá je. To, co jsme viděli a považovali za cestu, byl plot vedoucí přes celý kopec až za horizont. Takže tudy ne.Podle mapy a dalších indicií soudíme, že bude nejlepší pokračovat podle pořeží, kde vidíme cestu, a pak zatočit po stezce pro pěší doprava a budeme tam, kde jsme chtěli být.Po cca 15 minutách narážíme na bránu v plotě. Daří se nám provazy rozmotat, takže procházíme a bránu zase zamotáváme. Nejedná se o žádnou stezku, ale o normální dvoukřídlou bránu pro auto. V dáli pak vidíme objekt, kam cesta vede. Jedná se o velkou průmyslovou halu. Jdeme chvíli po cestě, avšak protože víme, že potřebujeme na kopec, tak se držíme vpravo. Odbočujeme z cesty a jdeme k prvnímu údolí, které vidíme.Nejedná se ani o kaňon, ani o nějaké rozlehlé údolí, ale jen o místo, kde se stýkají dva kopce a kde je v zimě pravděpodobně potok. Jdeme chvíli korytem, to se však po chvíli stává neschůdným. Jednak je plné ostnatých rostlin a jednak jsou tam velké balvany a díry. Jdeme tedy střídavě po pravém či levém úbočí a pomalu stoupáme. Mě s Viktorkou se jde relativně dobře, ale Martina má jen trekové sandály a ostnaté keře sahající ke kolenům jí nedělají dobře. Naše procházka má jeden rekord. Martina začíná nadávat už po 30ti minutách. Tedy nepočítám do toho výstup na Pachnes, kde chtěla nadávat již po minutách 15ti, avšak tenkrát se kvůli náročnosti zmohla jen na chmm chmmm grrr ....Jdeme dál a pomalu stoupáme. Před sebou vidíme jen koryto a svahy, za sebou svahy a v jejich klínu moře.Svahy jsou relativně strmé a občas musíme poměrně hodně nastoupat jen proto, abychom to vzápětí mohli sejít dolů ke korytu, kde koryto překročíme a stoupáme do protisvahu. Občas se snažíme jít korytem. V některých místech je kromě neschůdnosti i tak úzké, že poznáváme nový fenomén – pavučiny. Jsme zvyklí na naše, v tom problém není, ale tady bylo natažené přes cestu cosi, co téměř mělo pevnost rybářského vlasce. Pavouky, kteří je dělali, jsme neviděli, tedy spíše nenašli, ale síla pavučin nás opravdu překvapila. Raději jsme je tedy obcházeli a tím si cestu opět prodlužovali a komplikovali. Ke konci cesty vidíme po levé straně velmi vysoko uměle postavenou zeď. Po bližším průzkume je možné rozpoznat i velmi starou cestu. Dle okolností a mapy usuzujeme, že se jedná o dříve zmíněné posvátné místo s přístupovou cestou a že ta cesta se za horizontem stáčí zpět, tudíž nemá cenu se tam drápat. Pokračujeme tedy dále.Po cca dvou hodinách se dostáváme k místu, kde se koryto rozdvojuje.Držíme se vpravo a po dalších 30ti minutách se dostáváme nahoru na kopec. I když, jak to nejlépe nazvat ... kopec, který jsme zdola viděli, je teď po pravé straně a my jsme na jakési náhorní plošině.Před námi je obrovská téměř rovná plocha, jen v jejím středu je velký kámen.Jdeme tou rozlehlou plochou a zjišťujeme, že kámen je betonový a ještě ke všemu kruhový. Kdesi v dáli je cesta. Tedy cesta, je tam náznak uměle postaveného zpevnění. Máme radost, že jsme našli ztracenou cestu. Jediný problém je, že zbytek zpevnění se dá vytušit jen uprostřed planiny, ale nevede k němu nic dalšího. Cestu tedy ignorujeme a jdeme se tedy podívat na ten divný útvar uprostřed planiny.Celé to má výšku cca metr a průměr cca 2,5 metru. Uprostřed je díra, která vede neznámo kam. Pokrčíme tedy rameny, uděláme pár fotek a jdeme dál. Tušená cesta směřuje jihozápadně a i planina se tam mírně svažuje, takže jdeme přímo tam. Ona by tam vlastně měla podle mapy vést i ta naše plánovaná cesta. Pomalu sestupujeme z planiny a těšíme se, jakou krásnou pláží nás místo překvapí.Naše cesta opět vede mezi dvěma kopci a postupně se svažuje čím dál více. Po chvíli máme planinu po levé straně nad námi a scházíme do jakéhosi údolí. Už se těšíme na koupání.Porost je zhruba stále stejný, jen na jednom místě nás překvapuje vypálený flek. Žádné keříky, jen relativně silné ohořelé větve.Také se trochu mění scenérie. Pozvolné hladké kopečky mizí a objevují se holé skaní výběžky. Je to téměř to samé, jako byl výstup. Křižujeme svahy, překračujeme dno, jen místo výstupu sestupujeme.Moře je na dohled, jen zbývá projít jakousi skalní branou. Kopce jsou stále stejně vysoké, jen svahy jsou strmější a v dáli se rýsuje ostrý zářez, kterým budeme muset projít. Klídek, pohoda. Jsme tam sami, dokonce tam ani nejsou žádné známky civilizace. Cestu občas lemují prastaré stromy, tentokrát však ne olivovníky, ale prastaré vavříny (Laurus nobilis?). Než si stačíme vůbec všimnou, jsme v hluboké rokli, kolem dokola rozpálené bílé skály, okolo nás prastaré stromy .... ta atmosféra se nedá popsat. Všude hrobové ticho, bezvětří, ve vzduchu omamná vůně rozkvetlých keříků. Sem asi normálně člověk nepřijde, známky civilizace žádné. Ještě teď mi skáče husí kůže když si na to vzpomenu. Nádherné místo. Škoda, že si to nemyslí i Martina. Pořád nadává. Chvilku jí vadí trny, chvilku to, že jdeme již několik hodin neprostupným terénem na přímém slunci, chvilku to, že po ní lezou pavouci a jiná zvířátka. No prostě pořád něco.Občas se zastavíme, pod vavřínem uděláme piknik a pokračujeme dále. Trochu mi působí starosti to, že se okolí mění z přijatelné rokle na hluboký kaňon. Cesta je průchozí čím dál hůře a okolo nás jsou několik desítek metrů vysoké kolmé stěny. Scenérie je to opravdu nádherná.Ovšem cesta se stala poměrně nebezpečnou a ani netušíme, kde vlastně jsme a kde vyjdeme. Tedy víme a tušíme, protože jiná možnost, než že po pravé straně narazíme na cestu není. Jsme v trojúhelníku, kdy zleva je moře a zprava cesta. Asi.Bohužel, cesta zpět již možná není. Některá místa byla natolik náročná, že vrátit se tudy, kudy jsme přišli, nejde.Takže pokračujeme. Jsme relativně v pohodě, jediné, co nás děsí, je představa, že kaňon bude končit vodopádem. Nebo jinou variantou, která bude s Viktorkou na zádech neschůdná. Ale po několika stovkách metrů se kaňon rozšiřuje. Moře před námi, již jen kousek. A opravdu, jak je naším zvykem, za zatáčkou ... nebylo moře, ale další kaňon. Ne moc hluboký, ale úzký. Přes to všechno máme radost. Změnila se vegetace a kromě obrovských balvanům nám v cestě překážejí ještě rozkvetlé oleandry – známka toho, že za chvíli budeme na konci. Po cca 20ti minutách jsme opravdu u moře. Jsme u malé, cca 100 metrů široké pláže obklopené vysokými stěnami. Holky se radostně vrhly do vody. Viktorka jen tak, Martina byla po předchozí cestě totálně propocená a vyčerpaná. Trocha relaxace v chladné vodě jim neuškodí :-)Já byl rád, že jsem se zbavil 20 kil na zádech a šel jsme prozkoumat okolí. Na severovýchod od nás byly útesy, na druhou stranu také. Hmmm ... Ale na jihozápad šly útesy přelézt na další pláž a pak pokračovala jakási cesta a pak stezka až k zátoce Karoumbes Bay (konec kaňonu Hohlakias). Vydal jsem se podél pobřeží a užíval si nebývalé lehkosti. Celé pobřeží je tam takové divné. Z dálky to vypadá moc hezky, z blízka skály a kameny připomínají mnoho žiletek vedle sebe. I malý dotyk zanechává na kůži poškození, vše je neuvěřitelně ostré. Nedovedu si představit tam upadnout. Na druhou stranu to má tu výhodu, že na skále, i mokré, o libovolném sklonu to neklouže a lze se pohybovat s naprostou jistotou. Bylo to tam úžasné. Klid, ticho, krásné pobřeží i pohled do vnitrozemí a holky za útesem. Moc se mi tam líbilo. Fotky asi řeknou více ...Teď už zbývalo jen se vrátit, vysvětlit Martině, že je potřeba ty skály vlevo přelézt, přenést Viktorku a opět jsme mohli trochu relaxovat.Na tuto druhou pláž již vede z vnitrozemí něco jako cesta. Jsem v autě poměrně hodně odvážný, ale jsem si jist, že od aut tato cesta není. I když je na mapě značená jako cesta pro auta, sjízdná je jen traktůrkem nebo něčím vyšším než je cca 40 cm.Cesta vede do kopců do vnitrozemí a my se vydáváme po ní. Jsem už unaven na šlapání po nějaké cestě, chci to jít přímo terénem, ale to mi není dovoleno. Stoupáme tedy po cestě a i když je to delší, má to jednu výhodu – cesta vede po hraně kaňonu a my koukáme dolů na nádherné zelené údolí končící další širokou pláží..Výstup znamenal cca hodinu výkonu na 100%. Nemluvím, nepřemýšlím, ani nevnímám pot tekoucí přes obličej, prostě dupu do kopce. Martinu jsme nechali někde za námi, ale zpomalit nemůžeme. Raději počkám nahoře.Když jsme vyšli nahoru a dostali se na hřeben, čekaly nás dvě zprávy. Klasicky jedna dobrá a jedna špatná. Nejdříve ta dobrá – před námi je krásné údolí. Ta špatná – je před námi nějaké údolí, jsme bůh ví kde, konec opět v nedohlednu. Tak se alespoň kocháme. Problémy s ramenem se stupňují, ale cesta se naštěstí zlepšila, již se jedná o nějaký přístup ke kozám a tak a Viktorka může jít chvilku po svých.Uprostřed údolí se dohadujeme kam dál. Martina navrhuje jít po silnici stáčející se doleva, já sázím na intuici a chci pokračovat po jakési stezce stáčející se doprava.Jsem si téměř jist. Rozmotáváme branku v plotě a jdeme tedy po mnou vybrané cestě až na horizont. Nádherné údolí jsme prošli téměř celé. Opět nás udivila obdělaná políčka, krásný kostelíček a zřícenina bývalého hospodářského stavení. Vše viz fotky. Místo bylo opravdu hezké a vždy místní zemědělce obdivuji. Máme chalupu na Sedlčansku a když tam vidím místa, která zemědělci neobdělávají, protože to “nejde“ a porovnám to s tím, co vidím zde, tak se musím smát. Myslím, že na Krétě by něco vypěstovali i na hromadě štěrku.Konečně se jedno z našich očekávání ukázalo jako oprávněné. Došli jsme na kopec a hle ...stojíme přímo nad zálivem záliv Kouremenos a kocháme se krásou celého rozlehlého údolí, kde je zeleň jen občas narušená bílými domky tradičních vesniček. Pláž Chiona s typickým vrcholkem (malá stolová hora) byla přímo před námi. Stačilo sejít dolů, projít přes olivový háj a jsme u auta.Potěšeni tímto zjištěním se vydáváme po cestě dolů. Hlavní cesta se pak stáčí na západ, ale odbočka vedoucí na sever vypadá jako ta správná. Sice je cesta průchozí velmi špatně, protože tráva začíná dosahovat do výše cca metru a je úplně suchá a smíchaná s bodláky, takže je to jako když se prodíráte ostružiním, ale po již prošlých trnových polích nám to již nepřijde. Mnohem větším problémem se ukazují být psi. Malí ratlíci i velcí ovčáci. To je směska, která tam ... teď nevím co. Hlídala? Nebylo co hlídat. Kromě toho psi byli rozděleni do smeček vzdálených cca 300 metrů a každý pes byl uvázán ke stromu tak, aby nedosáhl na ostatní. Psi se div neuškrtili jak zuřivě na nás štěkali. Výsledkem byl tedy pocit jako když procházíme rozdivočelým útulkem pro psy a mrazení v zádech při představě, co se stane, když se některý z nich utrhne. Někde nebylo vyhnutí a procházíme těsně vedle nich. Zblízka se ukazuje, že psi jsou poměrně hodně vystresovaní a spíše se nás bojí. Hlavní roli zde hrálo přeskokové jednání (psi se točí na místě, chodí kolem dokola, opakují stále stejné úkony) a vlastně ani tak zuřiví nebyli. Bylo nám jich líto a chtěli jsme tam nechat zbytky našeho jídla. Měli jsme nějaký chleba, tak jsme ho vyndali a chtěl jsem jim ho hodit. V tom okamžiku se psi téměř s kňučením začali schovávat za kmeny, do barelů, prostě kam se dalo. Pokud jsme se před tím báli, že se utrhnou a zaútočí na nás, teď se bojíme, aby se v panice sami nezranili. Urychleně tedy odcházíme a necháváme psy jejich osudu.Na Krétě je úžasné, jak se tam různě mění krajina. Na tomto místě se změnila během několika metrů. Jednu chvíli jdeme zarostlým olivovým sadem, druhou jsme na jakési naprosto rovné ploše s řídkým travnatým porostem. Podklad je jemný ztvrdlý rozpraskaný písek, něco jako jíl, a ani ta tráva tam neroste souvisle, ale jen v jakých si ostrůvcích. Po okrajích jsou občas keře a na konci malé palmy.Další opravdu krásné místo. Podél různých plotů dokličkujeme až k pláži, kde je pár malých políček a po pobřežní cestě dojdeme zpět až k autu. Další šestihodinová procházka za námi. Vracíme se do našeho apartmánu a den končí stejně, jako ten předešlý – sedíme na terase s paní domácí, vyzvídáme podrobnosti o místním životě a popíjíme vychlazené pivko. Jen tak mezi řečí se vracím k naší procházce a ptám se, co že byl ten betonový zbytek, který jsme tam nahoře viděli. Původně jsem si myslel, že to bylo větrné čerpadlo na vodu jako se používalo na planině Lasithi, a že čerpalo vodu, která pak byla odvedená do údolí. V tomto smyslu totiž byla v našem apartmánu velká nástěnná malba. Pravda byla trochu jiná - nahoře na tom kopci stál mlýn. Normální klasický větrný mlýn na obilí.Je cca 21:00 a my odcházíme spát. Ráno máme v plánu přejezd k Ierapetře, po cestě chceme navštívit naši oblíbenou taverničku v Orinu a projet jednu horskou oblast, kterou jsme měli v plánu již minule, ale nenašli jsme cestu. Snad se to zítra podaří.Den 3. - přejezd přes Sitia a Kavousi a Ierapetra do MakrigialosKompletní foto ke dni 3 jsou v albech:http://www.kretavdetailech.cz/cz/informace-o-krete/uzivatele/petr/fotoalba/sitia-pohori-ornohttp://www.kretavdetailech.cz/cz/informace-o-krete/uzivatele/petr/fotoalba/pohori-thryptis-a-ornohttp://www.kretavdetailech.cz/cz/informace-o-krete/uzivatele/petr/fotoalba/ierapetra-makrigialosRáno vstáváme klasicky okolo 8:00. Po vydatné snídani, která musí vydržet až do podvečera, se vydáváme na cestu. Na rozdíl od minule vynecháváme jihovýchodní pobřeží a chceme oblast projet skrz hory zhruba prostředkem mezi jižním a severním pobřeží. Okolí Kato Zakros je sice hezké, Xerokambos také, ale těchto dvou míst tam nic není a i když je mezi těmito místy silnice dobrá, dokonce tam budují asfaltku, spojnice Xerokambos-Goudouras-Makrigialos je velmi nezáživná a nehezká.Vydáváme se tedy směrem na Sitii, tam po hlavním tahu směrem na jih, avšak po několika kilometrech odbočujeme za Piskokefalo doprava na západ směrem na Achladia.Celá oblast je hodně zemědělská, krajině vévodí větrné elektrárny a vesničky jsou klasické východokrétské – hranaté bílé domky, některé staré, některé novější, některé přízemní, jiné mají patrovou nadstavbu. Ze všeho však přímo čiší užitkovost a hezkých věcí tam moc není.Ani krajina není nic extra.To se ovšem začíná měnit, když přijíždíme k východnímu výběžku pohoří Orno, které chceme projet, respektive chceme jet po jeho jižní straně. Z druhé strany, na severu, vede pobřežní cesta k Sitii. Zemědělci zde končí, stráně jsou plné rozkvetlých květin a keřů a celou krajinu brázdí hluboké rokle a kaňony. Ve vzduchu je opět vůně rozkvetlých rostlin a my máme mnohem lepší náladu než ráno.Zhruba po hodině jízdy zajímavou krajinou jsme u Stavrohori a za dalších 30 minut jsme již u naší oblíbené taverničky. Zaparkujeme, dojdeme k ní a koho nevidíme? Venku si hraje 4letý kluk, se kterým si Viktorka hrála i loni, a zrovna včera přijela i Marina, dcera majitelky (podrobnosti jsou v minulém cestopise). Máme radost ze shledání, děti také. Dáváme si kávu a zatím co tam sedíme a povídáme si, Viktorka zapadla do místního kolektivu a dostává různé pomeranče, dobroty a i hračky a knížky. Zdržujeme se asi hodinu a vyrážíme dál. Stejně jako loni projíždíme nádherným rozlehlým údolím, kde se pěstuje víno a další zelené rostliny a opět je to tam opravdu unikátní.Kolem dokola je vysoká hradba holých kopců. Místo je vlastně rozhraní dvou pohoří – na pravé straně je pohoří Orno, podle kterého jsme sem přijeli, po straně levé je pohoří Triptis. Dno údolí krásně zelené. Ovšem letošní sucha se projevila i zde. Potok, který nám loni sloužil jako koupelna, byl vyschlý. Je to trochu smutné, když místo potůčku s čistou vodou je tam jen suché koryto.Smutně míjíme odbočku na Afendis Stavromenos. Sice jsem v pokušení se tam podívat, ale cesta je dost riskantní a časově náročná, takže až zase někdy jindy. Pokračujeme stejnou cestou jako posledně až k vesničce Thrypti. Dojedeme téměř k místu, kde jsme posledně jeli rovně a po mnoha zkušenostech, které jsme od posledně získali, už tu správnou cestu nacházíme. Je ale pravdou, že kromě zkušeností nám pomohl také minulý omyl a hlavně hodiny studia satelitních snímků z Google Earth. Přesto to všechno si však moc jisti nejsme. Normálně by mne nikdy nenapadlo, že toto může být oficiální cesta. Sice jedem správným směrem, cesta vedoucí mezi prázdnými i oplocenými pozemky však vypadá opuštěně a naprosto neudržovaně. Místy je i tak úzká, že je problém tam naše auto protáhnout.Pokračujeme však až kam se dá. Tak tentokrát jsme zvítězili – vyjedeme na horizont a před námi se otvírá neuvěřitelně hluboké údolí, ze kterého vybíhají uzounké kaňony a vysoké strmé kopce. Za hradbou kopců po levé straně je hlavní silnice do Ierapetry. Na jednu stranu je to krásné, na druhou se mi dělá mírně špatně. Uzounká neudržovaná cesta se vine přes vybydlené vesničky a místy je zasypaná sutí ze svahu nad ní.Do některých zatáček není vidět, takže po levé straně je několik stovek metrů dolů, po pravé to samé nahoru a před vámi horizont a pak nic. Jedeme to přesně hodinu. Bolí mne ruce, oči mám vykoukané, psychicky jsem velmi unaven. Ale nelituji. Před námi je výhled na záliv Mirabelo a naděje na lepší cestu. Jak jsme naplánovali, na hlavní silnici najíždíme v Kavousi.Jedeme kousek směrem na západ na Agios Nikolaos, ale po několika kilometrech zatáčíme doleva na Ierapetru. Druhý den jsme plánovali výlet na Chrisi, takže v Ierapetře zjišťujeme kdy přesně lodě odjíždějí a jdeme hledat ubytování. Nijak extra ho však nehledáme, potřebuji pár fotek z této oblasti, takže se spíše ještě jedeme projet a podál pobřeží dojíždíme až k Makrigialosu. Sice jsme se tam mohli dostat přímo ráno, ale dnešní cíl byl jasný. Ne místo, ale cesta. Na konci Makrigialosu je stoupání a kopec a protože víme, že dál už nic není, navštěvujeme první ubytování, které vidíme. Opět máme štěstí. Získali jsme za 30 euro velmi krásný apartmán s kuchyní a terasou. Je okolo 18:00 a jdeme se projít a míříme na druhou stranu než je Makrigialos. Při příjezdu jsme na té straně viděli jakousi pláž a malou tavernu. Kromě toho jsme se před apartmánem bavili s nějakým německým párem a prý je to tam hezké.Inu, každý máme jiná měřítka. Vybagrovaná díra se skleníky na okraji se nám zrovna moc nelíbila. A taverna také ne.Slíbili jsme Viktorce džusík, takže si sedáme a koukáme okolo. Německý pár se zatím usmívá a rozplývá se nad okolím. „No není to tady úžasné?“ zahájí konverzaci. Při pohledu na něco, co nám připomíná smetiště, nesměle přikyvujeme. Za chvíli se zvedáme a odcházíme domů. Ještě beru foťák, jdu na druhou stranu kopce a dělám pár nočních fotek Marigialosu. V půl desáté již všichni spíme.Uff - kompletní cetsopis je na stránce http://www.kreta-pujcovna.cz/Kreta_fotky_a_cestopis.htm