4x Kréta 1995, 2002, 2003, 2005

Kréta 14.9.- 28.9.1995Pozdě večer odlétáme z Ostravy do Heraklionu, hlavního města ostrova Kréty. Vítá nás teplý a vlhký noční vzduch. Z letiště se jedeme ubytovat do Chersonissos, jednoho z největších a nejrušnějších letovisek na severovýchodním pobřeží Kréty. Název Chersonissos znamená poloostrov - do moře zde skutečně vybíhá malý útes.Hned druhý den nás čeká překvapení v podobě krétského večera v horách, náhradou za výlet na náhorní plošinu Lassithi. Večer odjíždíme směrem do vnitrozemí kousek od Lassithi. Typická krétská vesnička se podobá spíše skanzenu říznutému tavernou, ale opět zde nacházíme usměvavé a pohostinné Řeky. Sledujeme vystoupení krétských tanečníků a večeříme. Pozdě v noci se vracíme zpět do Chersonissos.Druhý den objevujeme pláže vykrojené ve skalách s jemným bílým pískem a průzračnou vodou, kde je velmi příjemné koupání. Ani další den nevydržíme jen tak polehávat na pláži pod hotelem a jdeme do sousedního letoviska Stalida. Po hodince jsme na místě a z taverny pozorujeme hemžení na pláži z jemného písku. Projdeme si část promenády a vracíme se zpět. Stalida je menší a klidnější než Chersonissos, zato s vyššími cenami. Připomíná hodně Makarskou, a to díky pohoří Diktí, které se za letoviskem vypíná do dvoutisícové výšky.Pobyt na Krétě si zpestřujeme dalším výletem, tentokrát na proslulý kykladský ostrov Santorini. Ráno vyplouváme z Heraklionu, obeplouváme Diův ostrov a Kréta se nám ztrácí z dohledu. Na horní palubě fouká teplý vítr, moře je klidné. Jsou před námi asi ještě dvě až tři hodiny plavby. Santorini je od Kréty vzdáleno 65 námořních mil. Kolem poledne připlouváme na ostrov - nebo spíše bývalý vulkán. Vjíždíme k přístavu Thira. Z našeho velkého trajektu si musíme přestoupit na menší lodě, které nás odvážejí až do přístavu. Nad námi se tyčí 300 m vysoké stěny kráteru a úplně nahoře pak svítí zářivě bílé stavby městečka Thira. Nahoru můžeme jet lanovkou nebo na mulách. Těch je mi velmi líto, proto si vybíráme lanovku. Za chvíli se ocitáme v jiném světě. Úzké uličky a bílomodré stavby procházíme a prohlížíme s úžasem. Do taverny Zorbas si zajdeme na frapé. Sedíme a díváme se na temně modré moře a černý vulkán, posloucháme řecké melodie a vnímáme tu krásu kolem. Procházíme se až téměř do čtyř hodin odpoledne, pakscházíme pěšky dolů do přístavu a menší člun nás opět odváží na naši tříposchoďovou loď Artemis. V pět hodin odpoledne odplouváme a kolem deváté se vracíme do Chersonissos. Všude kolem je čisté moře temně modré barvy, jakou jsme ještě neviděli. Santorini je skutečně nádherné a jiné, než co jsme kdy dosud viděli.I další den je věnován poznáváním památek a zajímavostí Kréty. Jedeme si prohlédnout vykopávky paláce Knóssos blízko Heraklionu. Je to památka na nejstarší evropskou civilizaci, která se zrodila na Krétě 4.000 let před naším letopočtem. Tehdejší obyvatelé palácového města (bylo jich asi 60.000) byli velmi vyspělí. Knóssos je dle legend vlastně bájným labyrintem, kde král Mínós ukrýval Mínotaura. Slovo labyrint vzniklo pravděpodobně ze slova labris, což znamená dvojbřitá sekera, které byla symbolem mínójských vládců. Knóssos se rozkládal na ploše 22.000 m2. První výzkumy zde prováděl anglický archeolog Evans. Dnes zde archeologické výzkumy stále pokračují. Po prohlídce paláce odjíždíme do vlastního Herakleionu. Na předměstích žijí Řekové, kteří se přistěhovali z Malé Asie, kterou museli ve 20.letech opustit a předat Turkům. Jednotlivé čtvrti si pojmenovali podle míst, která museli opustit. Herakleion založili Arabové, pak sem přišli Benátčané, po nich Turci a teprve v minulém století se město vrátilo Řekům.Nenávist k Turkům byla tak silná, že všechny památky na ně byly zničeny. Po Benátčanech se dochovaly některé stavby, jako je pevnost v rybářském přístavu, loděnice, zbytky opevnění a bývalý vodní příkop. Také některé paláce a chrámy ve městě. Herakleion má proslulou lékařskou fakultu a řadu dalších vysokých škol. Po prohlídce města jdeme do archeologického muzea, které je chloubou Kréty a soustřeďuje opravdové poklady z předmínojské, mínojské civilizace i civilizací následných (Achájové, Dórové).Po dnech strávených na cestách volíme odpočinek s koupáním. Večer si půjčujeme auto, abychom mohli pokračovat ve zkoumání ostrova na vlastní pěst.Ráno vstáváme časně a hned po snídani vyrážíme autem. Naším cílem je náhorní plošina Lassithi, známá stovkami větrem poháněných čerpadel na vodu. Nejprve musíme vyjet do hor - cesta se krásně klikatí a všude se nabízejí zajímavé výhledy. Pak nás vítá útulná taverna a za ní se již rozprostírá neuvěřitelně placatá náhorní plošina. Úzkou cestou ji lze objet a to také uděláme. Projíždíme místními vesničkami, většinou vidíme jen hodně staré lidi - chlapi vysedávající v taverně a ženy s vyšíváním nebo háčkováním v rukou. Přijíždíme k vesničce Psichró, kde se na nás okamžitě vrhají domorodci a nabízejí své služby. Atrakcí je jeskyně Dikteon Andron, kde se podle řecké mytologie narodil Zeus. Domorodci nám vnucují dopravu k jeskyni na oslíkovi, lampy atd. Vytrvale je odmítáme, ale v půli cesty k jeskyni se nám zželí staříka o holi a bereme si od něho baterku a stoupáme s ním vzhůru k jeskyni. Za chvíli jsme tam a vcházíme dovnitř, kde nás ovane chlad a vlhko. Sestupujeme stále níže, a protože je zde plno stejněpraštěných turistů, mihotají se jeskyní spousty světýlek a osvětlují střídavě stalaktity a stalagmity. Po návštěvě jeskyně opouštíme Lassithi, při cestě dolů nás svede k zastavení menší rodinná taverna k osvěžení řeckým salátem ledovou kávou. Zpět se vracíme jinou cestou, která nám nabídne nádherné panorama zdejšího pobřeží - pod námi leží letoviska Stalida a Malia, vlevo celý Chersonissos jako na dlani.Druhý výlet autem je dosti dlouhý - do města Sitia a potom na východní cíp Kréty, kde nás čeká proslulá pláž Vai s palmovým hájem. Nejprve jedeme po hlavní silnici až do Agios Nikoalos, všude kolem jsou vysoké hory a v nich rozeseté malé vesničky. Na předměstí Agios Nikolaos odbočujeme na silnici vedoucí do Sitie. Cesta se klikatí kolem moře a pohled na okolí je tak úchvatný, že musíme každou chvíli zastavovat a kochat se tou nádherou. Brzy vidíme Agios Nikolaos a Eloundu v dáli, za nimi hory a před námi Sitijské pohoří, kterým se v neustálých serpentinách prodírá cesta do Sitie. Zde si uděláme přestávku na prohlídku města. Procházka pod poledním sluncem nás unaví, tak se jdeme osvěžit do taverny. Odjíždíme a pokračujeme směrem na Vai. Ráz krajiny se prudce mění - hory zůstávají, ale jsou pusté bez zeleně. Vypadá to, jako bychom spíše směřovali na Saharu. A najednou se před námi vynoří pohádka - palmový háj a písečná pláž. Nad horami se stahují tmavé mraky a provázejí nás celou zpáteční cestu až těsně předAgios Nikolaos. Na druhé straně je pak nad temnými obrysy hor vidět dokonalou duhu. Čas rychle utíká, a proto se loučíme s krásnými výhledy a ujíždíme k Chersonissos. Vracíme se v pořádku a po večeři se ještě procházíme po hlavní ulici.Třetí výletní den věnujeme jihovýchodnímu pobřeží Kréty, konkrétně městu Ierapetra. Zvolili jsme si cestu necestu krétským venkovem a opět se pozorně rozhlíželi po okolí, protože se bylo neustále na co dívat. Když jsme vyjeli na nejvyšší vrchol, uviděli jsme obě pobřeží hluboko pod námi - severní, které jsme nechali za sebou, a jižní, které nás očekávalo. Ierapetra je nejjižnějším městem Evropy. Uvítala nás silným větrem a mraky na obloze, ale také krásným panoramatem, které bylo viditelné z mola přístavu. Dole město s promenádou a nad ním se tyčící majestátní hory - to byl pohled, který stál za to. Libyjské moře, které omývá jižní pobřeží Kréty, bylo o poznání studenější než severní Egejské. Navečer jsme se v pořádku vrátili a odevzdali auto do půjčovny.Následující den bude opět ve znamení cestování - autobusem a lodí na Spinalongu. Projíždíme letovisky Stalida a Malia, kolem nás jsou řady fóliovníků s banánovníky a olivové háje. Dále projíždíme městem Neapolis, které dříve bývalo městem krajským. Pak se již blížíme k zálivu Merabello a předměstím Agios Nikolaos, pokračujeme směrem na Eloundu. Pak se nám již otevírá pohled na toto poměrně luxusní letovisko. V přístavu v Eloundě se naloďujeme a odplouváme k ostrůvku Spinalonga s benátskou pevností, která nikdy nebyla dobyta. Pevnost budovali krétští muži ve věku od 14 do 65 let za velmi těžkých podmínek, mnozí zahynuli. Benátčané koupili ostrůvek za 70.000 zlatých od křižáků. Původ jména Spinalonga není dodnes znám, legenda říká, že vzniklo spojením slov Spiros a Longa. Spiros byl řecký mladík a Longa benátská dívka. Zamilovali se do sebe, ale nesměli se vzít. V zoufalství odpluli v noci na tento ostrůvek a vrhli se z útesu do moře a utonuli.Poté, co byla Kréta dobyta Turky, uchýlily se sem krétské rodiny ze strachu před tureckými okupanty - na ostrůvku jsou dochovány staré krétské domy z té doby. Benátčané však Spinalongu Turkům smluvně předali a ti krétské rodiny vyvraždili. Sami se zde pak pokoušeli najít útočiště, když byla Kréta od turecké nadvlády osvobozena (1898). Od r. 1903 až do roku 1953 sloužil ostrůvek jako leprosárium, žilo zde asi 750 malomocných, kteří sem byli přiváženi do izolace, protože se věřilo, že lepra je nakažlivá. Narodilo se zde 18 dětí, 6 zemřelo a 12 přežilo, 12 lidí spáchalo sebevraždu, mnozí se pokoušeli uprchnout. Za války zde byl před Němci ukryt český lékař Tošovský, působící v západním odboji. Ti nemocní, kteří dodnes ještě díky antibiotikům žijí, na něj s láskou vzpomínají. Dr. Tošovský napsal o svém pobytu zde knihu "Ve třpytném moři je Kréta." V roce 1953 byli zbylí nemocní odvezeni do nemocnice do Athén a léčeni antibiotiky (dr. Hansenovi se podařilo zjistit původce choroby). V pevnosti jsme procházeliobchodní uličkou, prohlédli jsme si cisterny na vodu, kostelík, další kapli pouze pro zádušní mše, která byla v levé části vyhrazena katolíkům, v pravé pak ortodoxním věřícím - v Evropě je takových kaplí jen 5, z toho jsou 3 na Krétě. Prohlédli jsme si zbytky opevnění i tajný tunel, který byl až do začátku tohoto století neznámý. Ze Spinalongy jsme pokračovali lodí na poloostrov Kolokithia s příjemnou pláží. Na lodi nám mezitím připravili jídlo a takto posilněni jsme se vrátili zpět do přístavu. Odtud nás autobus odvezl do Agios Nikolaos. Před městem se nachází ostrůvek Všech svatých a je zde chovná stanice vzácných krétských koz kri-kri, kterým hrozí vyhynutí. V Agios Nikolaos jsme měli jen velmi málo času, stačili jsme obejít jen bývalé sladkovodní jezírko, kde se podle legendy tajně koupávala bohyně Aténa a které je od doby turecké nadvlády na příkaz paši propojeno úzkým kanálem s mořem. Velká škoda, že jsme měli tak málo času, město je velmi malebné a přímo vybízí k toulkám uličkami s bohatě vysázenouzelení - morušemi, tamaryšky, píniemi, fíkusy, ibišky, pepřovníky a dalšími pro nás exotickým dřevinami a květinami. Škoda, snad někdy příště! Při západu slunce se vracíme zpět do Chersonissos.Po několika dnech výletů si zasloužíme odpočinek. Nejprve ale musíme ostrou chůzí 45 minut vykročit směrem na Herakleion do vzdálenější části letoviska Chersonissos, kde jsou krásné malé pláže s bílým štěrkem a čistým mořem. Půjčujeme si lehátka a slunečník a povalujeme se na slunci, pojídáme hrozny a koupeme se. Cestou z pláže jsme zmokli!!! A to prý i notoričtí smolaři, kterým všude na dovolené prší, zažijí na Krétě pouze slunné dny.Další den se slunce schovává za mraky a jen občas nesměle vykoukne, ale jinak je horko jako v prádelně. A protože jsme včera lenošili, dnes šlapeme hezkých pár kilometrů po pobřeží. Navštívíme sousední letoviska Stalida a Malia. V poledne se ve Stalidě usadíme v příjemné taverně a nehorázně se nacpeme řeckým salátem a směsí ryb na míse pro dvě osoby - spíše však pro čtyři. Popíjíme k tomu bílé víno, pozorujeme moře a hory v dáli a je nám dobře. Pomalu se vtírají myšlenky na návrat, 15 dní uteklo až příliš rychle.Poslední den musíme dopoledne vyklidit pokoje, ale máme čas až do pozdního večera. Trávíme jej na pláži a procházkou letoviskem. Po večeři pro nás přijíždí autobus a jedeme na letiště do Herakleionu. Z Chersonissos je to asi 60 km. Na letišti to vypadá trochu jako v Babylónu - směsice národů a jazyků, hala jen hučí. Podle ohlušujícího hukotu zvenčí bezpečně rozeznáme, že přistálo naše "túčko" a že odlet z kouzelného ostrova Kréty už je skutečností. Venku je zase ten krásný teplý a vlahý vzduch, který nás vítal, teplota je 22°C. Brzy vzlétáme a ještě na chvíli vidíme pod sebou osvětlené pobřeží, pak již jen moře, světýlka na ostrovech a tenké svítící čárečky, to jsou lodě. Nad řeckou pevninou vlétáme do bouřky, turbulence jsou jen velmi mírné, a tak nám nic nebrání pozorovat mraky pod námi, jak se nasvětlují při každém úderu blesku. Jak se blížíme směrem k nám, přibývá oblačnosti a také nám kapitán sděluje, že na letišti Ostrava-Mošnov je teplota pouhé 4°C. Zažíváme krutý tepelný šok z nevlídného podzimníhopočasí, které u nás panuje. Ještě že si s sebou přivážíme vzpomínky na nádherný ostrov se slavnou minulostí, divokou krásou vysokých hor a pobřeží a přívětivostí místních obyvatel.Kréta 19.9. - 30.9. 2002Ve čtvrtek začíná naše cesta z letiště v Brně Tuřanech nepříjemným tříhodinovým zpožděním letu. Letíme přes Slovensko a Maďarsko, cestu nám ukazuje stříbrná stužka Dunaje vinoucí se pod námi. Dále pokračujeme přes Srbsko na Soluň. Přelétáme blízko Olympské riviéry, pod námi se majestátně tyčí Olymp. O chvíli později přelétáme Atény a Pireus a ostrov Milos v Egejském moři. Po dvou hodinách letu se před námi z moře vynořují krétské hory. Přistáváme na letišti v Chanie. Odtud nás čeká dvouhodinová cesta na jih do místa našeho pobytu - městečka Paleochora.V pátek se probouzíme do velmi teplého rána, náš teploměr ukazuje 28°C a jak později zjistíme, bude to stálá ranní i večerní teplota téměř po celou dobu našeho pobytu, zatímco v poledne se rtuť teploměru ve stínu pravidelně přehoupne přes 30°C a na slunci až ke 46°C. Jdeme se trochu seznámit s naším dočasným domovem, který jsme den předtím viděli jen za večerního osvětlení. V poledne se jdeme poprvé vykoupat. Od místní dlouhé písečné pláže náš apartmánový dům Relax dělí jen místní silnice (velmi rušná do pozdních nočních hodin i časně ráno, jak brzy zjistíme). Nudistická část je od nás nedaleko, po chvíli se můžeme poprvé ponořit do Libyjského moře, které omývá jih Kréty. Voda je průzračná, teplá a vstup je velmi příjemný. Později se znovu vydáváme na pěší průzkum blízkého okolí. Nejprve podél písečné pláže ke zřícenině benátské pevnosti Selino, odkud je nádherný výhled na Paleochoru, písečnou i oblázkovou pláž a vzdálené pláže Anidri a také majestátní pohoří Lefka Ori. A protože toho ještě nemáme dost,jdeme na opačnou stranu městečka, stoupáme do kopce až jsme dost vysoko na to, abychom měli Paleochoru pod sebou jako na dlani. Chůze nám jen prospěje, večer se jdeme najíst do taverny a spálené kalorie budou zase zpátky.V sobotu jdeme pěšky na pláže Anidri, které leží asi hodinu cesty východně od Paleochory. Cestou není příliš stín, od moře ale fouká vítr, takže chůze není tak únavná. K výběru jsou celkem tři pláže, pokud pomineme ty, které míjíme cestou, kde jsou ale příliš hrubé a velké kameny, znepříjemňující vstup do vody. Dvě pláže v Anidri jsou z menších oblázků a třetí je písečná. Volíme písečnou, je velmi příjemná, obklopená a chráněná horami. Dokonalou idylu ruší jen jedna maličkost - pláž je plná Němců. Všichni jsou docela klidní a tiší, až na malou, ale zato velmi hlučnou skupinu. Voda v Anidri je modrozelená, průzračná a má 26,5°C. Plaveme a lenošíme na pláži, zítra nás čeká pochod soutěskou Samaria.Ráno vstáváme brzy - už v 8 hodin! Snídáme na terase a jdeme do přístavu zakoupit lístky na trajekt do Agia Roumeli. Zpáteční lístek stojí 26 Eur pro dvě osoby. Trajekt odplouvá v 9.30 hodin a plavba trvá asi 1,5 hodiny. Nejprve zastavujeme v přístavu Sougia. Hodně lidí sem jezdí za koupáním na místních tmavých oblázkových plážích vulkanického původu. Je tady stejně jako na pláži v Paleochoře a Anidri tolerován nudismus. Ze Sougie trajekt pokračuje kolem hornatého pobřeží do malého přístavu Agia Roumeli, nad nímž se tyčí vrcholy Bílých hor. Na vstupu do národního parku Samaria zaplatíme 3,5 Eur na osobu a můžeme začít naše putování vzhůru soutěskou. Brzy narazíme na první turisty, kteří časně ráno vyjeli na náhorní plošinu Omalos a odtud sešli dolů do soutěsky. S přibývajícím časem dav turistů houstne a musíme si razit cestu opačným směrem. Využíváme zastávek k fotografování a natáčení, strmé svahy skal, které nás obklopují, jsou nádherné. Mnozí jdoucí v opačném směru jsou po prudkém sestupu do soutěskynatolik zdecimovaní, že ani nevnímají, jak je okolní příroda krásná. Asi ve třetině cesty si lze ve stínu stromů odpočinout, je zde také pramen chutné vody. Po krátkém odpočinku zanedlouho procházíme skalní branou Sideroportes, kde se soutěska zužuje na pouhé 3 metry. Tam a zpět ujdeme něco přes dvacet kilometrů, ale necítíme žádnou únavu. V 16.45 odplouváme posledním trajektem zpět do Paleochory.Na pondělí jsme si naordinovali jen odpočinek na místní pláži s koupáním v teplém moři. V úterý si chceme lodí vyjet k ostrůvku Elafonissos, ale večer se zvedá vítr a moře v přístavu je rozhoupané, tak uvidíme, co z toho bude. Ráno nás nebudí modré nebe, od moře je zataženo. To nás inspiruje k pěšímu výletu podél pobřeží směrem na západ. Z Paleochory jdeme po silnici a míjíme menší oblázkové pláže táhnoucí se až k vesnici Grameno. Zde do moře vybíhá mys, jakási zmenšenina Paleochory s písčitou i oblázkovou pláží. My však jdeme po silnici dál a hle, spadne na nás asi deset kapek, nad horami se ale již obloha začíná modrat. Silnice nás přivede až k velmi pěkné pláži Krios, odkud dále vede turistická stezka vzhůru do kopce s kostelíkem, který jsme viděli již zdáli a který nás přitahoval jako magnet. Neleníme a vydáme se nahoru. Za chvíli jsme na místě a pokračujeme ještě dále cestou kolem skupinky koz, až se před námi otevře pěkný výhled na ostrůvek Elafonissos. Uděláme jedno ilustrační foto a vracíme se zpět.Mezitím se již zcela vyčasilo a slunce začíná pěkně pálit. Mohli jsme ujít něco kolem 25 km. Chvíli odpočíváme na terase a pak jdeme k moři. Po sportovním výkonu si zasloužíme dobrou večeři, máme už vyhlédnutou tavernu, kde nám budou k jídlu vyhrávat příjemné řecké melodie. Na cestu z taverny nám svítí hvězdy, trajekt do Agia Roumeli, který byl kvůli vlnám ukotven za přístavem, se vrátil zpět k molu, snad se moře i vítr zklidní.Ve středu ráno nás budí kapky deště a sousedé chystající se k odjezdu. Vstáváme v devět a jdeme do přístavu a k oblázkové pláži natočit pár záběrů. Mezitím vykoukne sluníčko a vábí nás ke koupání. Vracíme se na naše oblíbené místo na písečné pláži a užíváme si plavání v klidném moři. Večer si jdeme půjčit skútr, abychom zítra mohli vyrazit na výlet k plážím Elafonissi. V půjčovně jsou skútry rozebrány, proto si na ráno zamluvíme motorku Kawasaki 125 ccm.V osm ráno vyzvedáváme motorku a v pekárně kupujeme zásoby na cestu. Motorka nás stála na jeden den 18 Eur. Dostaneme rovněž "slušivé" helmy, kdybychom chtěli někde bourat. Vyrážíme přes Voutas do hor, kde odbočujeme na stále užší cesty, až skončíme na oblíbené šotolině. Ta nás přivede znovu na rozcestí asfaltových cest a další šotolinu, která se nám podle směru líbí, jenže končí drátěnou zaryglovanou branou. Proto se musíme otočit a vrátit se na rozcestí. Zvolíme další cestu a jak se brzy ukáže, je to ta správná. Za chvíli společně s jedním autem opět pátráme, kudy dál, až si na nedalekém domku všimneme otlučené cedule Elafonissi a šipky ukazující kam jinam než na šotolinovou cestu. Přejíždíme horský hřeben a poté cesta začne v serpentinách klesat dolů. Ještě že máme výcvik z Lefkady. Za chvíli se před námi otevře krásný výhled na velkou část jihozápadního pobřeží, pod sebou máme jako na dlani pláž Kedrodassos, kam se chceme podívat, protože má být plná cedrů, a také mělčiny u ostrůvku Elafonissos. Sjedemenejprve k pláži Kedrodassos. Je zde skoro bílý písek, velké kameny a krásné cedry. Takové malé Seychelly. V dáli vidíme loď vezoucí turisty z Paleochory na Elafonissi. Také my se zvedáme z téměř opuštěné pláže Kedrodassos a jedeme dál. K Elafonisii míří davy turistů a jako pás mravenců se brodí mělkou vodou na nedaleký ostrůvek. My zůstáváme ve stínu tamaryšku na šíji před ostrůvkem. Jdeme se brodit teplou vodou, bohužel jsem nevzala náš stálý doplněk - teploměr, a tak můžeme jen odhadovat něco mezi 28 a 30°C, to podle toho, zda voda sahá do pasu či po kotníky. Čas strašně rychle utíká a zvedáme se k odjezdu. Naše cesta vede ještě kousek dál na severozápad ke klášteru Chrisoskalitissas, který už zdálky bíle září a zve k návštěvě. Od jeho bílých stěn sálá teplo a slunce až oslepuje, trochu zde fotíme a natáčíme. Rozehřátí usedáme na motorku a jedeme dál. Stoupáme cestou až do vesničky Elos, doplníme benzín a pokračujeme na jih. Na mapě je vyznačena cesta s krásnými výhledy, na ní nás provázejí kozy cinkánímsvých zvonců a všude vysoko v horách rozeseté kapličky a kostelíky. Šťastně dorazíme do Paleochory, ale protože do vrácení motorky máme ještě čas, jedeme podél pobřeží k plážím v zálivu Krios, kde jsme dříve došli pěšky. V podvečerním slunci se vracíme do Paleochory. Musíme ze sebe smýt prach z cesty a vyrazit do některé z četných taveren na pořádné jídlo.V pátek vstáváme pozdě, slunce krásně svítí, proto je program dnešního dne jasný -místní pláž a koupání. Odpoledne odpočíváme na terase a plánujeme si výlet na zítřejší den do Chanie. Před sedmou vyrážíme do přístavu fotit hory v záři zapadajícího slunce. Jasně se rýsují proti obloze. Z pevnosti pozorujeme západ slunce. Ráno nás čeká brzké vstávání, autobus do Chanie odjíždí už v 7.15.Sobota je naplněna cestováním. Kupujeme lístky do Chanie za 10,20 Eur pro oba a odjíždíme přesně v 7.15. Cestou je na co koukat, slunce osvětluje hory a údolí, takže dvě hodiny jízdy rychle uběhnou. Po příjezdu se vrháme do živého městského ruchu. Chania je druhým největším městem na Krétě s malebným starým městem oblopujícím starý benátský přístav. První naše kroky vedou do městského tržiště, část je vyhrazena prodeji ryb, masa, sýrů, ovoce a zeleniny, v další části jsou pak všemožná lákadla pro turisty - bylinky, olivový olej a výrobky z něj, vína a tvrdý alkohol, keramika a další suvenýry. Z tržiště už směřujeme do staré části města s benátským přístavem, kde jsou zachovány budovy bývalých loděnic i přístavní hráz s majákem. Z hráze se vracíme zpět na pobřežní promenádu kolem jachetního přístavu se spoustou taveren. Odtud vybíhají směrem do centra města úzké a velmi malebné uličky s penziony a hotýlky, tavernami, kavárnami a obchody se suvenýry a řemeslnickými dílnami. Tato část města hodně připomíná svouatmosférou třeba Český Krumlov. Neodoláme a chvíli posedíme u kávy v jedné z uliček, abychom se osvěženi vydali dále. Procházíme se až téměř do jedné hodiny, kdy se obloha zatáhuje a zprvu se jen tak nesměle, ale později se vší silou spustí déšť. Ještě stačíme zabočit do další pěkné uličky se stolky přistavenými ke stěně starobylého domu a vybrat si místo, když do markýzy nad námi začne bubnovat liják. V mžiku jsou obsazeny všechny stoly. Objednáváme si pivo a omelety Na obrovských talířích se před námi skví velikánská vaječná omeleta plněná sýrem, paprikami, žampiony, rajčaty, bramborami, cibulkou a slaninou. Mezitím stále lije a protože se blíží odjezd našeho autobusu, nezbývá nám, než opustit příjemný azyl a vydat se do deště. Autobus se zaplňuje do posledního místa a za trvalého deště opouštíme Chaniu. Projíždíme řadou letovisek ležících západně od Chanie a utvrzujeme se ve správnosti naší volby klidného jihozápadního cípu Kréty. Za dvě hodiny jsme zpět v Paleochoře. Před námi je poslední celý den amusíme se nechat překvapit, co nám přinese.Ranní výhled z terasy vypadá optimisticky, po včerejším lijáku ani stopy, obloha je modrá a my se rozhodujeme pro lodní výlet na Elafonissi. Kupujeme lístky, ale loď nikde. Plavba je kvůli očekávanému větru a dešti zrušena. Jdeme proto na místní pláž a v dáli sledujeme velký bouřkový mrak. Hodně plaveme, než nás vyžene rychle se blížící bouřka. Ta brzy přejde a můžeme se vrátit zpět na pláž.Večer se trochu zcivilizujeme a jdeme dolů na nábřeží do taverny Caravella. Dnes je náš poslední večer, rádi přijímáme pozvání do kuchyně, abychom se podívali na vystavené krásné ryby. V duchu již máme vybráno - je to red snaper neboli česky chňapal, kterého jsme viděli na stolech při naší předchozí návštěvě. Rybu jsme si objednali, k ní také ještě talíř míchané dušené zeleniny a brambory sypané oreganem a růžové víno. Voňavá upečená ryba se objevila na našem stole a my čekali, zda přijde číšník specialista na porcování a servírování, který chňapala pokaždé hostům zručně vykostil a naporcoval. Nemohl si nechat ujít příležitost předvést své umění, zejména před kamerou, a za chvíli byl u našeho stolu. Během večeře jsme sledovali, jak se nad mořem někde nad ostrovem Gavdos blýská. Odkutáleli jsme se do Relaxu a když jsme se chystali spát, začal bubnovat na střechu pěkný liják. To aby nám nebylo tak smutno, že zítra odjíždíme.Pondělní ráno věnujeme velmi nepříjemné činnosti, a tou je balení kufrů. Odjezd z Paleochory je o půl dvanácté, chceme se jít ještě naposled vykoupat. Obloha je sytě modrá, ale fouká chladivý vítr, ve vodě je však báječně, pořád je krásně teplá. Naposled si zaplaveme. Zbývá nám ještě čas vyhřát se na slunci a připravit se k odjezdu. V poledne nás minibus odváží z krásného koutu ostrova Kréty, který jsme si i za tu krátkou dobu pobytu velmi oblíbili. Zpáteční let nám zpříjemňují výhledy na ostrovy roztroušené v Egejském moři, tři typické prsty poloostrova Chalkidiki, dále ale vše skryje hustá oblačnost, která se roztrhá až nad Maďarskem. Před sebou napravo máme celé Slovensko jako na dlani i s Vysokými Tatrami, pod námi je rodná Morava a ani se nenadějeme a přistáváme na tuřanském letišti v Brně. Během dvou hodin jsme z horkého léta vkročili do nevlídného podzimu, ještě že si přivážíme tolik krásných zážitků.Kréta 8.9. - 19.9. 2003Letošní dovolenou jsme se rozhodli prožít stejně jako loni na ostrově Kréta. Vybrali jsme si tentokrát letovisko Plakias na jihozápadním pobřeží ostrova pro jeho klidné prostředí, krásnou dlouhou pláž a především nádherné panorama okolních hor.V pondělí 8. září odlétáme z Brna Tuřan chvíli po deváté hodině večer. Za dvě a půl hodiny nás kapitán Petr Jirmus posadí na přistávací plochu letiště v Chanii. Odbavení je velmi rychlé a ve čtvrt na dvě místního času odjíždíme autobusem přes Rethymno na jih ostrova. Teplota v noci je 23°C. Ve tři ráno se konečně dostáváme do posteleNaším dočasným domovem se stalo studio v apartmánovém domě Sunset. Jeho předností je zejména velký balkón s výhledem do olivového háje a večer pak na hvězdnou oblohu a planetu Mars, zářící přímo proti nám. V horkých dnech, kdy teplota ve stínu dosahuje až 37°C, nám blízký olivovník poskytuje příjemný stín pro chvíle odpočinku na balkóně.Po nočním cestování vstáváme v úterý v půl desáté. Poprvé máme možnost si prohlédnout místo našeho pobytu. Plakias je vlastně dlouhý záliv obklopený vysokými horami. Na všechno to hemžení na pobřeží mohou z ptačí perspektivy shlížet obyvatelé dvou vesniček - Mirthios a Sellia - malebně posazených v úbočí hor.Na rozdíl od Paleochory tvoří výstavbu v Plakiasu především apartmánové domy a hotely různého druhu a kvality a samozřejmě taverny. Původních domů zde lze najít jen málo, většinou v blízkosti malého rybářského přístavu, kterým také Plakias býval dříve, než se stal vyhledávaným cílem turistů.Vydáváme se na průzkum plakiaského zálivu a jeho pláže. Směrem východním se pláž z oblázkové mění na písečnou a dokonce na samém konci vytváří i písečné duny, které jsou v době našeho pobytu posety nádherně kvetoucími mořskými narcisy (Pancratium maritimum). Tato nejkrásnější část pláže je vyhrazena nudistům, což byl další z důvodů, proč jsme si vybrali právě Plakias. Samozřejmě neváháme a vrháme se do vody, její teplota dosahuje podle našich měření 26,5 °C. K východnímu cípu zálivu se vracíme znovu večer, abychom odtud nafotili západ slunce, který je v Plakiasu mimořádně krásný s malebnou kulisou temně se rýsujících hor.Po další dva dny je náš program poněkud jednotvárně odpočinkový - dopoledne kratší koupání na blízké "textilácké pláži", siesta, odpoledne asi 15minutová procházka z ubytování po nábřežní promenádě do nudistického koutu a intenzívní plavání a blbnutí ve vodě. Večer patří procházkám a posezením u dobrého jídla a vína v místních tavernách. V místní cestovce Kalamaki si zamlouváme motorku pro naše plánované výlety.Zpestřením čtvrtečního koupání jsou nádherné vlny, protože od moře fouká svěží, ale teplý vítr. Odpoledne se proto vydáváme na pěší výlet do blízkých vesnic Mirthios a Sellia. Z centra Plakiasu vede cesta vzhůru nejprve do vesnice Mirthios. Stoupáne na kopce a do zad se nám opírá slunce plnou silou a vzduch se tady ani nehne. Pěkně propocení se po půlhodině ocitneme v malebné vesničce. Unavené turisty zde vítají taverny, z jejichž teras je nádherný výhled na celý záliv. Sklenka džusu z čerstvých pomerančů a pivo Mythos od řeckého sládka zaučeného v Čechách přijde vhod. Osvěženi opouštíme vesnici a nyní po asfaltové cestě mírně stoupáme nad soutěskou Kotsifou s překrásnými výhledy na okolní hory. Po půlhodině jsme v polovině cesty do vesnice Sellia, pod námi se otevírá panorama zálivu Plakias, sousední zátoky Damnoni a hory na východě, zčásti ukryté v dekorativních mracích. Po další půlhodině vstupujeme do vesnice Sellia, nepoznamenané turistickým ruchem. Odtud nás čeká ještě hodina sestupu dolů v olivovýchhájích zpět do Plakiasu. Večer odpočíváme na balkóně, kde je příjemných 27°C. Z nedalekého hotelu tlumeně zaznívá živá řecká hudba. V deset si máme jít pro zamluvenou motorku právě do tohoto hotelu.Není ale pro nás nachystaná, až ráno.V pátek krátce po osmé vyzvedneme naši slíbenou motorku Suzuki Enduro 250 ccm. Vyrážíme na první výlet na Preveli, kde ústí do moře řeka Megapotamos a vytváří zde malou lagunu obklopenou přírodním palmovým hájem. Z Plakiasu jedeme směrem na východ, mineme odbočku ke klášteru Preveli a pokračujeme jak jinak než po šotolině k tavernám u pláže Drimiskianos, sousedícím se zátokou Preveli. Od parkoviště u taveren vede pěšina a schody přes skalní útes až do zátoky. Kolem desáté je zde téměř liduprázdno. Vydáváme se podél řeky palmovým hájem. Je to místní ohrožený druh palmy Phoenix theophrasti, datlovník krétský, rostoucí pouze na Krétě a na jednom místě v Turecku. Šplháme se po kamenech a brodíme řekou až k malému vodopádu, cesta dál je neprůchodná. Vracíme se zpět k moři, pláž se mezitím docela zaplnila, výletníky sem vozí také čluny z Plakiasu a Agia Galini. Stoupáme stezkou s četnými schody na protějším skalnatém svahu s krásnými výhledy na zátoku. Vracíme se zpět, přebrodíme studenou vodu řeky a jdeme seobčerstvit do blízké taverny řeckým salátem a džusem z čerstvých pomerančů.Na motorce se přesuneme do odlehlejší části pláže Drimiskianos, abychom si mohli zaplavat bez plavek. Na pláži jsou nádherně barevné kamínky - několik jich skončí v batohu a pak už se vydáváme na zpáteční cestu. Krátkou zastávku si uděláme v zátoce Damnoni s pěknou pláží, hyzděnou ale velkými hotelovými komplexy. Kousek dál ve skalách se ukrývá nuda pláž Mikro Ammoudi.Po návratu do Plakiasu se znovu jdeme koupat do vln, které jsou větší než včera. Den zakončíme dobrou večeří v taverně v postranní uličce. Majitelem je Marokánec a kromě krétské kuchyně nabízí i marocká jídla, jenom domluva je trochu obtížnější, spíš si ukazujeme v jídelním lístku. Objednáváme mečouna, sníme předkrm a přináší se hlavní chod - mečoun to ale není, vypadá to na malého chňapala, každý máme svého a navíc krásně upraveného - ryba je na talíři postavená a od hlavy k ocasu je maso odděleno od páteře a položeno po obou stranách na talíři v zeleninové obloze. Ryba je skvělá a nelitujeme 27 Euro za večeři i s předkrmy a vínem, zvlášť když účtenka se přináší s kousky melounu a kalíškem raki na odchodnou.Sobotní výlet je nejdelší. V devět hodin vyrážíme na západ. Asi 4 km je pěkná pláž Souda lemovaná palmami. Od ní si krátíme cestu zkratkou do vesnice Sellia. Na mapě tato zkratka vypadala docela idylicky, byla to ale cesta necesta. Ze Sellie pokračujeme do vesnic Ano a Kato Rodakino. Musím totiž vidět pláž, odkud za druhé světové války Angličané za pomoci místních obyvatel unesli dva německé generály. Pláž jsme si prohlédli a opět se na hlavní cestu vracíme zkratkou - ještě že motorka je terénní, máme co dělat, bychom se na těch kozích stezkách vůbec udrželi. S krátkými přestávkami s výhledy na pobřeží hluboko pod námi a pohoří Lefka Ori vysoko nad námi přijíždíme až k Frangokastellu. Je to obdélníková pevnost postavená Benátčany kolem r. 1371. Zrekonstruovány jsou obvodové zdi, ale vnitřní turecké přestavby byly úplně zničeny. V blízkém okolí vyrůstají apartmánové domy, protože za písečnými dunami a skalnatými útesy se táhnou do dálky pláže s mělkou vodou.Pevnost si prohlédneme a pak najíždíme údajně na nejkrásnější cestu na ostrově. Je to spojnice mezi Chaniou na severu a Chorou Sfakion na jihu. Cesta stoupá v prudkých serpentinách nad soutěsku Imbros a vede nad jejími strmými stěnami. Naším cílem je náhorní planina Askifou s několika vesnicemi a zbytky turecké pevnosti. Leží v nadmořské výšce 708 metrů, obklopena horami, z nichž nejvyšší je na západě masiv Kastro (2018 m). Název Askifou je snad odvozen od starořeckého slova "skifos", což znamená šálek, protože ho planina svým tvarem připomíná. Je zde citelně chladněji než na pobřeží. Pokračujeme ještě dál na sever, dokud neuvidíme severní pobřeží Kréty.Stejnou cestou se vracíme zpět a pokračujeme do Chory Sfakion, malebně položeného městečka se zbytky benátské pevnosti. Z města vede 12 km krkolomných serpentin s úzkou cestou bez svodidel do horské vsi Anopolis a dále do vsi Aradhena, kde je postaven most přes divokou soutěsku stejného jména. Motorku necháváme stát před mostem a přecházíme jej raději pěšky - příliš důvěry v nás nebudí. Pohled dolů vyvolává závrať a pro příznivce adrenalinových sportů je na mostu nainstalována plošina pro bungee jumping.Vesnice Aradhena je dnes opuštěná, prý kvůli vendettě - kraj v oblasti Chory Sfakion je proslulý tím, že jeho obyvatelé jsou velmi hrdí, nezávislí a divocí a vendetta se zde běžně praktikovala. Nad soutěskou se bělá kostelík archanděla Michaela a za ním ční v dáli dvoutisícovky Lefka Ori (Bílých hor). Po krátkém oddechu se vydáváme na zpáteční cestu. Sjíždíme nekonečné serpentiny, odměnou jsou fantastické výhledy na pláže Glyka Nera (sladká voda) a Ilingas.Parkujeme v Choře Sfakion, abychom si toto malé město prohlédli a ochutnali místní specialitu "sfakianes pites" - palačinku plněnou tvarohem a přelitou medem - vynikající. Pak už honem nasedat a hurá směr Plakias. Vracíme se v pět odpoledne, ještě je čas se jít koupat. Naše zničená pozadí to po 180 km jízdy cestou necestou potřebují. Moře je klidnější než včera.V neděli máme před sebou poslední výlet, a sice stejnou cestou jako předešlý den směrem na západ k pevnosti Frangokastello. K pevnosti je to z Plakiasu hodina klidné jízdy. Dnes se chceme vykoupat ve zdejších mělkých vodách. Parkujeme u taverny Sunrise, odkud vede vybetonovaný chodník a kamenitá stezka k plážím. Pláže se táhnou ve značné délce, jsou chráněny útesy a písečnými dunami. My musíme až do východního cípu, kde je pár nudistů.Voda je průzračná, ale o něco studenější než v Plakiasu - "jen" asi 25°C, přestože je nutno jít kus od břehu, aby se člověk ponořil po bradu. Kus dál v moři zpoza písečných dun a vápencových útesů vykouknou Lefka Ori. Nejvyšší vrcholky se dnes ukrývají v mracích. Po poledni se nad mořem začínají natahovat šmouhy a obloha postupně z jasné modře přechází do šedivých odstínů, mraky nad horami začínají temnět. Raději se proto balíme a opouštíme příjemnou pláž. Ještě panoramatické foto na rozloučenou, nasedáme na Suzinu a ujíždíme směrem na Plakias. Asi v půli cesty na nás začnou dopadat první kapky, naštěstí silnějšímu dešti v horách stihneme ujet. Dole v Plakiasu stále svítí slunce. U našeho ubytování se fotíme se Suzinou, večer ji půjdeme vrátit. Najeli jsme celkem 285 km a za benzín utratili asi 8 Euro (necelých, nějaké drobné nám čerpadlářka odpustila).Mezitím se začíná zatahovat, raději proto motorku odvážíme do půjčovny dříve, aby nezmokla a my s ní.Večer jdeme do taverny - ochutnáváme nový předkrm, jmenuje se ktipiti a chutná jako ostřejší budapešťská pomazánka. Taky králík v bílé vinné omáčce (rabbit krasato) a grilovaný steak z mečouna nám spolu s domácí retsinou chutnají. V rozverné náladě odcházíme z taverny a tentokrát zamíříme ještě do obchůdku lákajícího vábnými vůněmi cukrovinek - prodávají se zde různé druhy bakláv. Nemůžeme si vybrat, proto kupujeme za 4 Euro směs. Po jednom kousku hned ochutnáme.V pondělí o půl desáté odjíždíme z Plakiasu linkovým autobusem do Rethymna (cena za lístek 3,30 Euro). Cesta trvá 50 minut a zejména průjezd soutěskou Kourtaliotiko kousek za Plakiasem stojí za to. Cesta rychle uběhne a vystupujeme na autobusovém nádraží blízko staré pevnosti, když jsme předtím projeli dopravním chaosem, tolik typickým pro velká řecká města.Nejprve míříme k pevnosti Fortezza. Pevnost stojí na místě antické akropole a raně středověké pevnosti. Byla vystavěna v letech 1573 - 1580 podle návrhu architekta Pallaviciniho. Obklopují ji silné obranné zdi se střílnami v délce 1400 metrů. Uvnitř pevnosti bývaly kasárna, sklady, veřejné budovy a vojenský špitál. Dnes se zachovaly jen zbytky mešity Ibrahima Chana z r. 1648 na místě bývalého kostela Agios Nikolaos, dále benátský kostelík, sklad a cisterna.Z pevnosti je pěkný pohled na přístav a město. Hned pod pevností je starý benátský přístav. Je mnohem menší než starý přístav v Chanii, ale má taky svoje kouzlo kotvících rybářských člunů, starobylých domů a taveren na nábřeží. Z přístavu vcházíme do uliček starého města. Hledáme benátskou kašnu Rimondi - tu nechal vystavět v letech 1626 až 1629 benátský velitel města Rimondi. Během turecké okupace města nechali Turci v r. 1645 dostavět obloukové zastřešení kašny. Pro Středoevropany je zajímavý i městský park, jednak jako oáza klidu uprostřed hlučné dopravy, jednak díky pestré subtropické vegetaci plné palem, eukalyptů, oleandrů a tamaryšků s vrzajícími cikádami a jakousi mini ZOO, kde chovají pštrosy a mimo jiné také kozy kri-kri - poprvé je tak můžeme vidět na vlastní oči. Z parku se znovu vracíme do uliček, ale brzy usoudíme, že pro dnešek bylo rušné civilizace dost a ve 14.15 odjíždíme zpět do Plakiasu. Do autobusu nastupuje i starý pán v typickém krétském oděvu - černá košile a kalhoty, vysoké holínky ana hlavě černá háčkovaná pokrývka. V autobusu je živo, vracejí se s námi i školáci. Po příjezdu si jdeme ještě zaplavat na naši nuda pláž, kde vydržíme až do šesti hodin. Večer zesiluje severozápadní vítr, kterému se velmi poeticky říká meltemi.Po větrné noci vstáváme v úterý později. Abychom unikli stále sílícímu větru, jdeme pěšky do sousední zátoky Souda, vzdálené asi 4km od Plakiasu. Je to písečno-oblázková pláž a přestože je již 11 hodin, je téměř liduprázdná. Potěší nás, že na pláži jsou i nudisté. Hned se k nim připojujeme a za chvíli zkoušíme vodu, která je tady nádherná. Zátoka je proti meltemi chráněná, vodní hladina je jako vyžehlená a je to jedno z nejkrásnějších koupání za celou dobu pobytu. V západním konci pláže objevujeme ústí říčky s palmami, jakousi miniaturu Preveli. Po plavání a lenošení na pláži hodinu šlapeme zpět do Plakiasu. Vydané kalorie nahradíme večer v další z taveren. Poprvé musíme zabednit balkonové dveře, meltemi zase večer řádí plnou silou.Středa je ve znamení jasného slunečného počasí a vichru, na pláži se nedá pobývat, vítr strhává písek. Naštěstí náš balkón je proti větru chráněn. Odpoledne se vydávám na procházku do blízkého okolí za fotografováním. Na pláži to vypadá jako na Sahaře za písečné bouře a mám co dělat, abych dokázala proti větru vůbec jít.Čtvrtek je naším posledním dnem. Je jasno a v poledne stejně jako v předchozí dny začíná zesilovat meltemi. V poledne musíme uvolnit pokoj, máme čas až do půl desáté do večera, kdy odjíždíme na letiště. Po obědě odcházíme na pláž Skinos, ta západně leží za přístavem. Doufáme, že tady nebude vítr tak silný. Nějakou dobu zde vydržíme, ale pak nás meltemi dostihne i tady a vhání nám písek do očí. Vzdáváme to a odcházíme na nábřeží do kavárny dát si frapé. Chvíli posedíme a naposled míříme až na východní konec zálivu, kde v písečných dunách kvetou trsy mořských narcisů, vytvářející hlízy a cibule hluboko v písku. Několik malých cibulek nasbíráme, abychom je odvezli s sebou.Kolem šesté jdeme na poslední večeři do taverny Mouses na nábřeží. Je levná, skvěle se v ní vaří a výběr jídel je obrovský. Protože je teprve šest, jsme jedněmi z prvních návštěvníků a chvíli čekáme na objednávku. Vůbec to nevadí, do večera máme času dost. Objednáváme si směs teplých předkrmů a jako hlavní chod jehněčí kotlety, jednou v česnekové omáčce a jednou s medem a oregánem. K tomu jako vždy domácí červené víno. Bezva večeři zakončuje capuccino.Ve čtvrt na deset odjíždíme z Plakiasu na letiště u Chanie. Zrentgenují nám zavazadla, dostáváme palubenky a zbývá jen čekat na odlet. Odlétáme v 1 hodinu a 10 minut místního času. Po vzletu hlásí kapitán severozápadní vítr o rychlosti 110 km/h. To je ten, který nás sužoval poslední tři dny pobytu, ale ani tak nezmenšil krásu jižního pobřeží ostrova Kréty, kde jsme prožili příjemnou dovolenou, která se právě stala minulostí.Jihozápadní Kréta 16. - 27.9.2005Počtvrté jsme vyrazili na Krétu, tentokrát tak trochu ve stopách prvních dvou dílů románu Roberta Fulghuma "Třetí přání", který se zčásti na Krétě odehrává.Při odpoledním letu z Ostravy pilot letadla nešetřil technickými detaily, takže teď víme, že trasa Ostrava-Chania měří 1744km, že naše vzletová rychlost byla 320 km/h, průměrná cestovní rychlost 890 km/h, během letu jsme spotřebovali 5800 kg paliva a přistávali jsme rychlostí 270 km/h.Za dvě hodiny a deset minut jsme se ocitli na důvěrně známém letišti blízko Chanie a brzy na to i v autobusu směřujícím na jihozápad Kréty do letoviska Paleochora.Za vytrvalého deště jsme projeli horami a po dvou hodinách dorazili na místo. Letos byl místem našeho ubytování apartmánový dům Savas na okraji Paleochory. Ubytování docela ušlo až na pár drobných detailů - v pokoji byla pouze miniaturní skříň, do které nešlo naskládat ani těch pár svršků, co jsme vzali s sebou, a tak valná část věcí zůstávala v kufru pod postelí, navíc přestože jsme byli upozorněni, že se bude uklízet každý čtvrtý den, dočkali jsme se po urgencích pouze jediného úklidu uprostřed pobytu. Nikde jinde jsme se zatím s tak laxním přístupem nesetkali, takže z celkově slušného soukromého ohodnocení tohoto ubytování jsme museli strhnout pár bodů.Paleochora (česky Staré Město), do které jsme se po třech letech znovu vrátili, je sympatická tím, že zde žije asi 1200 stálých obyvatel, takže si nepřipadáme jako v umělé rezervaci pro turisty, ale můžeme nakouknout tak trochu do běžného života Kréťanů. Městečko je postaveno na malém poloostrově a sám název vypovídá o tom, že zde lidé žili od nepaměti. Na malém kopci nad městem zůstaly rozvaliny benátské pevnosti Selino, kterou asi v roce 1539 dobyl slavný pirát Friedrich Barbarossa. Z kopce se zvlášť v podvečer v zapadajím slunci otevírá pěkný pohled na město a okolní hory. Přímo pod pevností začíná hlavní třída, která se večer uzavírá pro dopravu, a to je čas pro majitele taveren a barů, aby vytahali stoly a židle do ulice a může začít ten správný večerní mumraj, kdy se místní promíchají s turisty a všichni se u dobrého jídla a pití příjemně baví.Paleochora nabízí i pěkné koupání v Libyjském moři - z jedné strany se táhne dlouhá písečná pláž rozdělená na textiláckou a nudistickou část, z druhé strany je pláž kamenitá (jsou to velké kameny a vlez do vody je proto obtížnější). Kromě toho vozí každý den loď turisty na pláž Elafonisi, ale o ní až dále.Na rozdíl třeba od ospalé zářijové atmosféry na Lefkadě vstávají obyvatelé Paleochory dost brzy, takže kromě kvokající drůbeže a psů nás budil i hluk jejich motorek a aut. Zas tak moc nám to nevadilo, protože záhy jsme začali vyrážet na několik celodenních výletů na motorce a potřebovali jsme vstávat co nejdřív. V půjčovně Notos jsme zapůjčili na 4 dny motorku Suzuki 200ccm celkem za 80 EUR. Zjevně měla už něco za sebou, jak jsme brzo zjistili, nefungoval tachometr a rychlost jsme mohli jen odhadovat, ovšem na krétských silnicích se stejně většinou moc rychle jezdit nedá, jeden nikdy neví, co ho čeká za nejbližší zatáčkou.První výlet jsme si naplánovali na severní pobřeží. Z Paleochory jsme jeli přes Kandanos a Voukolies až k severnímu pobřeží, tady pokračovali kus směrem na východ po jediné krétské "dálnici" a z ní odbočili do zálivu Souda. Je to nejvýznamnější přístav na Krétě a využívá ho i NATO jako strategický přístav ve Středozemí. V severozápadním cípu zálivu, přímo na břehu moře, asi 1 km od města Souda leží vojenský hřbitov, kde je pochováno kolem 1500 spojeneckých vojáků padlých při bojích na Krétě během 2. světové války. Mnohým z nich nebylo víc než dvacet let. V řadě zářivě bílých náhrobních kamenů nacházíme i hrob archeologa J.D.S. Pendleburyho, který po Arthuru Evansovi převzal správu vykopávek v Knóssu (ten, kdo četl knihu Třetí přání, ví, jak mimořádně zajímavý člověk to byl - stručný životopis anglicky zde:. Je to místo nabité emocemi a vypovídají o tom i zápisy v pamětní knize.Opustili jsme smutnou minulost a zamířili dál na poloostrov Akrotiri. Po troše bloudění kvůli chybějícím směrovkám jsme se dostali na severozápadní cíp poloostrova, do vesnice Stavros s velkou pláží. Po pravdě řečeno, na Krétě jsou mnohem úchvatnější místa, ale tato vesnice proslula natáčením filmu Řek Zorba s Anthony Quinnem v hlavní roli. Přijeli jsme tam v pravé poledne, krétské slunce předvádělo, jakou má ještě v druhé polovině září sílu, proto jsme prchnuli do stínu taverny a dali si řecký salát a skvělý džus z čerstvých pomerančů. Při jídle jsme promýšleli další část cesty. Čekal nás ještě německý válečný hřbitov v Maleme. Opět jsme se lehce bloudili na silnicích Akrotiri, skončili jsme málem až na letišti, nakonec jsme ale našli správnou cestu, která nás vyvedla na dálnici a dál na západ směr Maleme. Míjeli jsme do nekonečna se táhnoucí řadu letovisek západně od Chanie, na jejím konci pak leží Maleme. Pořád tady funguje malé vojenské letiště, kde se v květnu 1941 uskutečnil výsadek německých vojáků aza těžkých bojů jich zde zahynulo přes tři tisíce. Hřbitov leží na návrší, někdejší kótě 107. V zemi jsou zasazeny náhrobní kameny, každý patří dvojici mrtvých vojáků. Taky tento hřbitov je pečlivě udržovaný, ale i přes rozkvetlé květy a vzrostlé stromy je to místo plné smutku. Zapsali jsme se do pamětní knihy a pomýšleli na návrat.Cestou nás čekalo ještě jedno zajímavé místo, inspirované taky knihou Třetí přání. Byla to vesnice Ano Vouves a v ní nejstarší olivovník na světě. Těsně před začátkem vesnice Voukolies při cestě směrem od severního pobřeží je odbočka doprava a stoupá mírně do hor. Značení tady bylo docela slušné a brzo parkujeme na návsi v Ano Vouves. A tam doopravdy stojí - majestátní strom s obvodem kmene 12,5 metru a starý podle odhadu přes tři tisíce let. Hned se k nám vrhla panímáma a řecky něco drmolila, nic moc jsme nechápali, kromě toho, že se ptala, odkud jsme - Česká republika ani Československo jí nic neříkaly, ale hned přinesla pamětní knihu, abychom se do ní zapsali. Zápisů v ní bylo hodně, našli jsme nějaké Slováky, ale asi jsme byli první, které sem přivedla kniha Roberta Fulghuma. Většina znala tento strom spíš z olympijských her 2004, kdy z něho odřezali větev na ratolesti pro vítěze. Jednu spadlou větvičku a olivu jsme si vzali na památku. Mezitím přišel syn, který mluvil slušně anglicky, tak jsme mu přikávě vysvětlili, jak jsme se v jejich vesnici ocitli. Asi se mu náš příběh líbil, přinesl láhev raki (po krétsku tsikoudie) a připili jsme na slávu olivovníku. Domácí tsikoudie byla výjimečně lahodná a přestože ji neprodávali, nakonec jsme si odvezli plnou plastovou láhev.Večer už zbyly síly jen na vydatnou večeři v jedné z taveren v Paleochoře a prodebatování druhého výletu.Místem, na které jsme se už dlouho těšili, byl poloostrov Gramvoussa a zátoka pirátů Tigani Balos na severozápadním cípu Kréty.Z Paleochory jsme vyrazili znovu na sever, tentokrát ale jinou cestou (s fantastickými výhledy) přes Voutas, Strovles, soutěsku Topolia do města Kastelli neboli Kissamos. Odtud pak směrem na Tráchilas a Kaliviani. Tam už začíná do moře vybíhat poloostrov Gramvoussa a na jeho severozápadním konci se ukrývá nádherná laguna. K ní ale vede 9km cesty plné kamení a prachu. Cesta končí na malém parkovišti. Odtud už jsme museli vyšlapanou stezkou po svých. Za chvíli se před námi otevřel pohled na lagunu v celé její kráse s téměř bílým pískem a barvami moře v různých odstínech modři. Úžasné prostředí, příjemné koupání, málo lidí. Ve dvě odpoledne jsme se v pražícím slunci doplazili zpátky nahoru na parkoviště. Nutně jsme potřebovali doplnit vodu. Vzpomněli jsme si, že cestou jsme míjeli kapli Agia Irini, u které má být podle průvodce pramen vody. Opravdu tam byl, přivedlo nás k němu malé stádo koz, které si nás zvědavě prohlížely. Dostatečně osvěženi jsme se mohli vydat na zpáteční cestu.Vraceli jsme se úmyslně stejnou cestou se zastávkou u vesnice Topolia. Hned za ní začíná soutěska Topolia, asi 1,5km dlouhá. Silnice vede ve strmých skalních stěnách a v jednom místě se musí projet úzkým tunelem hlídaným semafory. Stojí za to se tady na chvíli zastavit a porozhlédnout. Jen o kousek dál velká cedule upozorňuje na pěknou krápníkovou jeskyni s kostelíkem Agia Sophia. Jeskyně byla poslední zastávkou na naší druhé cestě. Večer při návratu do Paleochory se nebe pokrylo zajímavými kruhovými mraky, nejprve nám připomínaly létající talíře, o něco později se změnily jakoby ve vznášející se medúzy s hustým závojem spadajícím dolů. Čekali jsme, co se z toho do druhého dne vyvine.Následující ráno bylo počasí naprosto super, zmizel silný opar z předchozích dní a viditelnost byla přímo ideální pro náš plánovaný třetí výlet. V průvodci po jihozápadní Krétě jsme si našli pěší trasu v pohoří Lefka Ori nad soutěskou Samaria k horské chatě Kallérgi. Z Paleochory jsme se museli dostat na náhorní plošinu Omalos. Zvolili jsme cestu přes Azogires a další malé vesnice směrem na Agia Irini. Cesta (asi 60km) nám trvala skoro dvě a půl hodiny. Často jsme ale zastavovali kvůli focení, krajina v této části Kréty je nepopsatelně krásná. Brzy se po pravé straně začaly rýsovat štíty Lefka Ori. Asi 10km před planinou Omalos vede cesta po horském hřbetu a je odtud severní pobřeží s městem Chania. Konečně jsme dorazili na parkoviště Xyloskalo u vstupu do soutěsky Samaria ve výšce 1250m nad mořem. Podle průvodce měla hned u tohoto parkoviště začínat stezka k chatě Kallérgi. Nebyli jsme jediní, kdo ji hledal. Stejný cíl cesty měla i skupinka Angličanů. Nakonec jsme všichni zahlédli červenou značku na jednomz kamenů a současně přispěchal ochotný Kréťan a ukazoval, že to je ta správná cesta na Kallérgi.Cesta k chatě trvá asi 1,5 hodiny, stezka se napojuje na širší kamenitou cestu, po které se dá opatrně k chatě dojet i autem. Výhledy na náhorní plošinu Omalos, do soutěsky Samaria a okolní hory rozhodně stojí za trochu námahy. Chata Kallérgi stojí ve výšce 1680 m n m. Na internetu jsme zjistili, že chatu provozuje Rakušan a měli tam dělat dobrou nudlovou polívku. Jak se ukázalo, nebyly naše informace zrovna nejčerstvější. Nahoře nás čekalo velké překvapení - rakouský provozovatel je již starý pán a tak si najímá na sezónu brigádníky. Již třetí sezónu tady pracují Češi. Nejdřív se k nám chovali dost odtažitě a ani nechtěli moc komunikovat česky, ale když zjistili, že uděláme nějakou útratu, docela se rozpovídali. Asi mají s Čechy špatné zkušenosti. Polívku jsme si dali, ale vynikající rajčatovo-čočkovou. A taky pivo a dostali jsme i raki. Chvíli jsme příjemně poklábosili a hlavně se z terasy kochali pohledy na soutěsku Samaria, Gíngilos a Volakias a další vrcholy Bílých hor.Po nějaké době se začalo ozývat naléhavé volání přírody. K tomuto účelu mají u chaty kadibudku z roku 1999 a ta je fakt zážitkem. Stojí rovnou na srázu příkře spadajícím do soutěsky a pohled otvorem v prkně do zející propasti posezení značně urychlí jen na nezbytně nutnou dobu. Bohužel čas nás tlačil, takže jsme se stačili ještě podívat kousek cesty dál směrem k vrcholům Psari a Melindaou a vraceli se dolů na parkoviště Xyloskalo. Naplánovali jsme si ještě krátký výstup cestou vedoucí na Gingilos na opačné straně soutěsky, protože je odtud krásný výhled přes Samarii na nejvyšší vrchol Lefka Ori - Pachnes 2453 m n.m.Udělali jsme pár záběrů a brzy nato se vrcholy hor zahalily do temných mraků. K motorce jsme se vrátili pokropeni pár kapkami deště. Vypadalo to, že cestou zpět do Paleochory se budeme koupat v dešti. Naštěstí se dešťové mraky hnaly jen nad nejvyššími horami. Hledali jsme místo, odkud jsme dopoledne zahlédli kus severního pobřeží Kréty. Nakonec jsme vyjeli na kopec k nějakému vysílači a odtud mohli pozorovat panorama jasně se rýsujícího pobřeží. Ke sjezdu z kopce jsme si vybrali jinou šotolinovou cestu, která vypadala, že se o kus dál napojí na asfaltovou silnici. Napojovala, jenže i se zamčenou závorou. Nezbývalo, než motorku pod závorou opatrně podsoukat. Při návratu do Paleochory jsme pozorovali z hor obrovský dešťový mrak a závoje deště snášející se na moře. Dole nás ale přivítalo podvečerní slunce.Poslední výletní den už byl spíš odpočinkový. Vraceli jsme se na místa, kde jsme byli před třemi lety. Z Paleochory se dá přes hory dojet k plážím Kedrodassos a Elafonisi. Asi polovinu trasy je ale nutno jet po kamenitých cestách. Pláž Kedrodassos leží jen kousek jižně od Elafonisi. Rostou na ní cedry a je velmi fotogenická a liduprázdná. Při koupání je nutno počítat s tím, že do vody se musí přes hladké skalní plotny.Asi největším šokem pro nás ale byla pláž Elafonisi a její proměna za pouhé tři roky. O pláži samotné s růžovým pískem a mělkou vodou už toho jinde bylo napsáno hodně. My jsme ji zažili jako příjemné místo, které sice vždy lákalo poměrně dost turistů, ale dal se i tak najít kousek soukromí. Dnes bohužel komerce a masová turistika úplně pohřbily přírodní krásu této pláže, tak jak se to často stává na mnoha jiných místech. Řady slunečníků a lehátek, dva bufety s posezením, hluk a nekonečné davy lidí byly příčinou našeho předčasného a překotného úprku pryč do ticha hor a Paleochory, jejíž písečná pláž byla oproti Elafonisi oázou klidu a pohody. Večer jsme vrátili motorku. Odhadem jsme najezdili asi 550 km.Následující den jsme prolenošili na pláži v Paleochoře. V sobotu jsme busem vyrazili v 7.15 z Paleochory do Chanie. Jízdenka stála 5,80 Eur na osobu. Za dvě hodiny už jsme procházeli nám známá místa, která stojí za návštěvu. Nejdřív jsme prošli městskou tržnici a místní trh s ovocem, zeleninou, květinami, sýry a rybami v ulici na nábřeží u starého benátského přístavu, kde se stánkaři vyvoláváním předhánějí ve vychvalování svého zboží. Stará část města s benátským přístavem a pobřežní promenádou má své kouzlo - pěkně je popsáno v Krétském deníku ve Fulghumově románu. Letos jsme si udělali čas na prohlídku námořního muzea na samém konci promenády. Bylo to docela zajímavé. Pak už jsme se vnořili do spleti úzkých uliček a zákoutí. Polední vedro jsme přežili v taverně u sklenice piva a zeleninových salátů. Ve čtyři odpoledne odjížděl autobus do Paleochory. Přestože při koupi je na lístku vyznačena i místenka, nikdo z místních si na to nehraje a do autobusu se nasedá stylem urvi místo kde můžeš, poté co rozhlas naautobusovém nádraží řecky a anglicky vyhlásí, které číslo autobusu odjíždí správným směrem.V šest večer jsme byli zase zpět na jižním pobřeží a tím naše cestování po ostrově skončilo.Dva zbývající dny do odjezdu jsme si ještě vychutnávali teplé moře, slunce a po večerech nezapomínali na kulinářské požitky. Střídali jsme různé taverny, ale nejvíc jsme si oblíbili tavernu Aposperida u hlavní cesty směrem na Chaniu s výtečnou domácí kuchyní a příjemným posezením venku pod klenbou hvězdného nebe a stříbrných větví olivovníků. Králiči stifado, papoutsakia neboli zapečné lilky a soutsoukakia, výborně kořeněné mleté maso patřily ke skvostům zdejší kuchyně. V tavernách na nábřeží jsme si zase oblíbili třeba mix různých grilovaných mas a hlavně marides, drobné rybky, laciné a chutné, které se jí vcelku. Těmi jsme zakončili poslední den v poledne i náš pobyt a u sklenice bílého vína jsme z taverny na nábřeží v Paleochoře loučili s tímto nádherným ostrovem.V 18.40 byl plánován náš odlet z Kréty. Podvečerní čas byl docela příznivý na pořízení pár posledních fotek z letadla, takže jsme usmlouvali palubenky u okýnka na pravé straně. Do letadla jsme sice usedli včas, jenže kvůli nějakým chybějícím dokumentům se odlet zdržel o téměř tři čtvrtě hodiny a místo zapadajícího slunce ozařovaly poloostrov Akrotiri už jen světla hvězd a pouličních lamp a z focení nebylo nic.Za námi pomalu mizelo severní pobřeží Kréty a uzavřela se poslední kapitola z našeho "krétského deníku."