Rethymno a Jižně od města

Dnem máme budíček zase brzy – v 5:00hod. Mi osobně, ani Ivě to nevadí, ale Jirka se rád převaluje v posteli, takže po chvíli já vstávám první, chystám něco k zakousnutí s sebou a klasickou naši snídani, kávu a veku se sýrem či džemem, příp. salám. Výběr ze 3 menu.Na dvoře nám nějaký chytrý místní Řek zablokoval výjezd, takže jsme se ještě zdrželi sháněním majitele a boucháním na dveře domorodců. Poté, co uhnul i spící a rozvalující se místní hafan z výjezdu, mohli jsme b 6:30 hod. zamířit směr dálnice a směr Rethymno.V tuto dobu ještě spousta místních i rekreantů spí, takže občas mineme nějaké zásobovací vozidlo. Jede se dobře, slunce se pomalu hrabe v dáli nahoru. Jirka sleduje cestu, já se kochám okolní panoramou a do mapy a Iva spokojeně dřímá v zadu na sedadle s kapuci na hlavě a sluchátky na uších.Vycházející slunce dělá divy. Nádherně osvětluje protější kopce Bílých hor. Je to úžasná pohled, který vypadá spíše jako malovaný. Zastavujeme a fotíme.Před VRISES musím zbystřit a dávat pozor na odbočku na Chora Sfakion. To se mi ale nedaří. Cedule ukazují stá le něco jiného, tedy pro mě. Já se vesměs držím mapy. Nechceme si zajíždět, takže Jirka zpomaluje. Instinkt a orientace mi radí, že musíme ihned sjet z dálnice někam doprava. Tyto zmatky problaly i Ivu, která dobrovolně bere mapu. Po chvíli vítězoslavně a ironicky slyším: „Ty, mami, a není to náhodou jen Svakia?“ Zamyslím se a hluboce se zastydím. Od této chvíle nevěřím řeckým tabulím. Sjíždíme na první odbočce směr Fones a Maza a za Mazou se instinktivně dáváme vlevo.na Svakii.TAKŽE POZOR: na cedulích nehledejte Chora Sfakion, ale Svakia. Asi šetří místem a materiálem.O kus dál máme opět malé rozptýlení. Silnice se mění v prašný úsek ve výstavbě, pochvílí dojíždíme autobus.Je to místní linka, takže čekáme netrpělivě na první vesnici a zastávku. Nestojí, ale sjíždí z naší cesty do Goni. Máme vyhráno a Jirka šlape na plyn. Budeme projíždět podél soutěsky IMPROS. Zastavujeme na vhodném přehledném místě a opět pořizujeme foto. Dosti fouká, ale je příjemný vzduch. Taky je tu úžasné ticho, které narušuje jen slabý šum borovic. Idylka. Projíždíme opět střevy a v zatáčkách troubíme. Okřikuji Jirku, že tu plaší zvěř a ruší klid, ale zase je v právu. Z ničeho nic se proti nám objevuje vůz. Žádná katastrofa, cesta kvalitní i dosti široká.V 7:50 už vidíme Libyjské moře. Naskýtá se nám opět panoramatický výhled jak na klidné moře, ústí soutěsky, tak na hory v dáli a vesničky u pobřeží. Škoda jen, že opar a proti nám oslňující slunce. kazili tuto scenérií. Míjíme místní kozy na cestě a v domnění, že se do Sfakie ještě podíváme cestou ze Samarie odbočujeme na Fragokastelo. Zbožňuji, když projíždíme probouzejícími se řeckými vesnicemi. Všude klid, domácí zvířectvo, někde vidíte děti, jak se schází na BUS do školy. Pro jistotu tankujeme. zastavujeme u dvou stojanů menšího domku, který jako čerpačka vypadá. Vychází mladá holčina a obsluhuje nás. typujeme její věk. 23litrů/25 €. Za Vouvas – v Novikianě míjíme dodávku s chlebem. Linoucí se vůni, kterou nasála naše Kia nelze odolat. Zastavujeme a já jdu pro 2 veky., nejlevnější na Krétě -0,6 €. Je báječně křupavá voňavá a teplá. Přestože jsme snídali, téměř celá jedna veka mizí ještě než dojedeme do Fragokastela.V 8:15hod. jsme na místě. Z Benátčany vybudované pevnosti v r. 1371 zbyly jen obvodové zdi. Je otevřeno. Vstupujeme dovnitř. To, co nás upoutá hned při vstupu, je dnešní využití pevnosti - WC. Asi pro návštěvníky zdejší pláže.. Procházíme vnitřní část dokola,nahlížíme do rohových věží a kráčíme po bývalých zdech asi jednotlivých místností. Ve štítové zdi shlíží na moře benátský lev sv. Marka. Vedle pevnosti jsou tři pomníky. Dodnes mi dělá řecká alfabeta problémy, takže z průvodce dedukuji, že by to mohlo být sfakijskému vůdci Daskalogiannisovi , kterého údajně v Irakliu Turci stáhli zaživa z kůže a dále bojovníku za svobodu Daliánisovi. Toho Turci také zavraždili. Prý se traduje, že se v květnu za svítání jejich duše vydávají nahoru k pevnosti. Jdeme kousek dál k samostatné starobylé věži, která vykukuji opodál. Z bývalé historické stavby je obydlí a garáž v jednom. Čouhající elektrické dráty, rozvodna s pojistkami, beton a železo. Fuj. Míříme na pláž. Nikdo tu není. Slunečníky a lehátka jsou precizně srovnaná. Moře je klidné, chladné a průzračné. Ne koupání je opravdu chladivo. Škoda. zde by se mi líbilo. myslím, že moc turistů tu nebývá. Hotelů v okolí moc není. Atmosféru klidu a pohody dokresluje několik taveren u cesty, odkud je hezký výhled na moře.Za volant tentokrát usedám já. Jsem zvyklá na náš Fordík, takže než si zvyknu na záběr spojky, trochu to túruji. Je to jízda brzda-plyn, zatáčka vpravo, zatáčka vlevo, užívám si to, než zase skončím s mapou v ruce.U Rodakino odbočuji opět z cesty směrem k pláži Koraka Beach. Parkujeme a rozhlížíme se, kam se vydat. Široko daleko nikde nikdo, turisté žádní, jen jeden zdejší člověk opodál kouká, kdo ruší jeho idylku. Vydáváme se na okraj pláže k útesu. Je vysoký, zasahuje do moře, ale po skále se dá chodit suchou nohou. Fotíme se navzájem i společně , okukujeme díru ve skále kousek vedle. U skalisek Jirka nachází dokonce škeble. Je 9:30 hod. a my opět usedáme do vozu a míříme směr PLAKIAS.Do Plakiasu přijíždíme v 9:45hod. Příšerně fouká. Projíždíme městečkem, rozhlížíme se, jestli nepotkáme průvodkyni Vendulku, která s námi jela už od Brna. Městečko je již probuzené, na pláži polehávají turisté, ale nějak nikoho nevidíme koupat se. Přesto parkujeme, převlékáme do plavek hledáme vhodné místo na ležení. Neseme i slunečník, ale asi ho nebude třeba. Tedy potřeba ano, ale slunce je zrádné i v květnu, ale taky by se mohlo stát, že nám ho odnese vítr. Pláž zde je příjemně písčitá. Míříme opět na stranu ke skalnaté stěně. Vypadán to, že zde je místo nudistů. Rozeznáváme holé zadnice, ale uklidňuje nás, že jsou zde i v plavkách. K nudistům se neřadíme, ale ani nás nepohoršují. Každému co libo jest. Jirka zkouší vodu, já zatím přichycuji co se dá a čím se dá a ulehám, abych splynula se zemí a větru se vyhnula. To ale nejde. Písek je všude. Jirka se zklamaně vrací a ukazuje prsty jak je voda asi studená. Ani se neobtěžuji jít k moři. Naše teritorium narušuje početná rodinka Francouzů s kočárkem a babičkou. Opět nudisti. Už se to nedá vydržet, vítr i písek je opravdu nepříjemná kombinace. Balíme. Jsem šťastná jako blecha. Když si představím, že při výběru dovolené jsem váhala mezi Plakiasem a Ag. Marinou, ježí se mi vlasy. Strávit na tomto místě dovolenou by byla moje životní prohra. Musím říci, že kdekoliv jsme byli na dovolené, vždy jsme byli naprosto spokojeni svým výběrem. I když vždy se najde něco, co je záporem. V 11:50 hod. odjíždíme a těšíme se na klášter Moni Preveli.Vydáváme se nejkratší cestou, něco jako naše okrska. Po chvíli zjišťujeme, že značení je opět mizerné, řekla bych klamavé, pokud tedy není chyba v mapě, že ano. V malém obchůdku se svou „turistickou“ angličtinou ptám pro jistotu na cestu. Instinkt mě opět nezklamal, jedeme dobrým směrem. Pláže Damoni a Preveli jsou velice lákavé, rádi bychom je navštívili, ale stále foukající vítr nás odrazuje. Stoupáme do kopce, míjíme památníky z válečných dnů Kréty, kocháme se alespoň pohledem dolů na pláže a na moře.Jsme u cíle, hlásí hnědá cedule Monastery Agios Ioanis. Platíme vstupné v přijatelné výši. Na studenty se zde sleva nevztahuje, jelikož se nejedná o státní památku. Musím si však z batohu vyndat kalhoty, protože holé nohy jsou zakázané. Hned u vstupu nás okouzlí zdejší zahrada.Nepřipadám si jako v klášteře, ale jako v botanické zahradě. U vstupu Vás zaujme i několik desek s textem v mnoha jazycích. Čeština samozřejmě chybí a na angličtinu nemám náladu, takže se já, zahradnický analfabet, zaměřuji na kytičky. Je úžasné co všechno a jak kvete. Jirka zaměstnává fotoaparát na plný výkon. Já se pak zaměřuji na mé osobě bližší stavby. Je zde kostel z 19. stol., ve kterém nám místní mnich zakazuje fotit i filmovat. marně. Za prohlídku stojí i malé muzeum s církevními artefakty. Všude jsou kamery, takže jen filmuji. Ve výklencích zdí za sklem je např. trnová koruna.Pod nádvořím se rozkládá miniaturní ZOO. Můžeme zde sledovat pávy, daňky, kozy, husy, v klecích papoušky (dosti čilé) , všudypřítomné kočky už nás nemohou zaujmout.Co mě ještě nadchlo, je nádherný košatý a jakoby stejnoměrně rostoucí a symetrický strom. Jeho jméno ovšem nevím. naši poklidnou procházku končíme. Jsme docela unaveni a hladoví, takže se domlouváme, že si dáme někde Řecký salát.Cestou dolů se ještě snažíme zahlédnout kousek pod klášterem zbytky původního kláštera, nyní Kato Preveli.Asi ve 14hod. zastavujeme u široko daleko jediné Taverny a dáváme si 3x salát a 1x pivo. Čekání nám krátí okukování .starého Římského mostu, pod kterým teče říčka. Šplouchání vody je balzámem pro uši, které nám ofukoval celá den vítr. V 15hod. platíme 8,8 €. a jsme nadmíru spokojeni jídlem i odpočinkem. Domluváme se, že už toho dnes bylo dost, hlavně na naše hlavy, takže okolo soutěsky Kourtaliotoko se po státní vracíme směr Armeni a Rethymno.Protože máme dost času, uvažujeme o návštěvě města, ale nakonec popojíždíme po severních plážích mezi Rethymnem a Georgiopoli. Není to však to pravé ořechové. A do soli se nám tyky moc nechce.Lake KournaNakonec odbočujeme k Lake Kourna. Je to sladkovodní jezero, kde se údajně vyskytují i nejedovatí vodní hadi, což, když se o tom zmíním, odrazuje od koupání. Už cestou k jezeru potkáváme skupinky lidí, kteří si vyšli procházkou právě k tomuto jezeru. Hledáme místo k parkování. je tu docela dost aut. Jirka hned ožívá a začíná šílet, když má zaparkovat vedle nějakého postaršího Němce. Nechává velkou mezeru mezi sousedním vozem a stále popojíždí sem a tam, takže Jirkou vyhlídnuté místo se zmenšilo. my se ale vejdem všude, takže vypínáme motor a vydáváme se z kopečka dolů. Cestou procházíme všechny obchůdky se suvenýry, ale zboží je stále stejné. Na pobřežní cestě je jedna taverna vedle druhé. Hledáme místo, kudy sejít k pláži. Vidíme policejní vůz, poprvé. A záhy vidíme i zdejší policisty. Sedí v taverně, pojídají nějakou dobrotu a živě konverzují s obsluhou. Na pláži jsou umělohmotná lehátka, po hladině plave hejno kačen, je vidět i nějakou labuť a k nám si to míří bílé husy. Pláž v místě, kde jdeme je hlinitá, až písek, ve vodě užto vypadá jako bahno. Jezero je rozlehlé a klidné, voda má v různé vzdálenosti různou barvu. Je tu klid a hlavně tu nefouká. Jen v dálce je slyšet zvuk stíhaček, ale vidět, jako vždy, nejsou. Pomalu se vracíme k autu.Čas pokročil, je 18:30 hod. a my se vydáváme opět po dálnici zpět k domovu.Ve 20hod. jsme v cíli. Nejsme ani tak unaveni, ale spíše nás pobolívá hlava z téměř celodenního větru.Ujeli jsme 257 km.