Východní Kréta
LASITI, VAI, ZAKROS, IERAPETRA, AG. NIKOLAOS a dalšíTento den je nejnáročnějším dnem, který jsme kdy mohli na řeckých ostrovech zažít. Už dopředu jsem se modlila, ať mi Jirka nevynadá. Když jsem mu své plány líčila, mlčky naslouchal a pal přikývl. Trošku mě to překvapilo. Delší dobu jsem si ale lámala hlavu, jak to zorganizovat, jak všechna ta místa postupně navštívit , abychom neztráceli čas a zbytečně nejezdili stejnou cestou. A hlavně, abychom se všude dostali, aby nebylo třeba zavřené a my tam nejeli zbytečně.Ve 4:05 hod. startujeme motor. naštěstí nám dnes nic netvoří překážku, takže nikoho nemusíme v tuto hodinu budit. Na cestě do Chanii nepotkáváme ani živáčka. Před Chanii na nám již dobře známé křižovatce odbočujeme a najíždíme do tmy na severokrétskou dálnici . Je tma tmoucí. Občas míjíme v protisměru nějaké auto. Když už se začne pomalu rozednívat a já vidím do mapy, začnu opět uvažovat, která trasa bude lepší. Původně byl záměr dojet až na východ, na Vai a pak se vracet. Za Chersonissem moje nervozita stoupá. Navíc se jedná o krajinu, která je pro mě cizí a začínám se rozhlížet po okolí. Nad Stalidou je i nově vybudovaný tunel. Když se objeví směrovka na Mochos, velím: „odboč doprava“.Jirka je trochu tou náhlou změnou vytočený. Ani se mu nedivím. Po tomto novém úseku Iraklio – Ag. Nikolaos se jede báječně. jakoby ho otevřeli včera. Odbočujeme tedy na okrsku a serpentýnamai stoupáme do kopce. Projíždíme probouzejícím se městečkem, míjíme kostelík Moni Keras ve svahu, a v dáli vidíme 4 moderní bílé větrné mlýny, které známe z prospektů o Krétě. Nachází se vesnicí A KERA. Měli bychom kolem nich projíždět.V domnění, že jen na pár okamžiků zastavíme a vyfotíme, co se dá, parkujeme. Ale mám šok. Je zde zima šílené chladno. Po zkušenostech z předešlých dnů jsme toho na sebe moc nebrali a ještě jsme okřikovali dceru, že si bere maskáče, že jí bude horko. Naskakuje mi husí kůže a klepu zuby. Snad tu nezmrznu. Je 7:00hod. ráno.Jak se zde píše jsme v nadmořské výšce 803m. Obdivujeme moderní větrné mlýny, které čerpají vodu a s údivem si prohlížíme podivné skulptury. Není zde ani živáčka, takže Jirka se klasicky vydává prošmejdit okolí a vlasti, kde to jde. Mizí z dohledu, zatímco Iva překládá text, kterému rozumím i já. PROSÍME, neopouštějte toto místo, pokud nenavštívíte muzeum.Hledáme Jirku, který se dostal do „labyrintu“ Procházíme za ním tmavou chodbou a dostáváme se ke schodišti. Na schodech jsou zvířecí lebky s rohy. Pokladna je prázdná a Jirka si už mezitím otvírá vrátka do dávných dob, do Vesnice HOMO SAPIENS.Spěcháme za ním. Máme dávat pozor, ať neděláme rámus. Sotva to dořekne, Iva vrátka zavírá a rozezní se zvuk zvonků. Okřikujeme ji a míříme k obydlím, která jsou seřazena od doby prvobytně-pospolné, čili kdy naši předci bydleli v jeskyních, přes chýše, kamenná a zděná obydlí. Uvnitř jsou obydlí vybavená předměty, které se v té době používaly.Nádvoří dominuje domeček, ve kterém jsou sochy řeckých Bohů, např. Artemis, Athéna, Dionýsos, Héfaistos a další.. Uprostřed je hlídá Zeus s Hérou. Je zde ještě malá tribuna, starobylá kola a jak se postupně měnila, vše je oplocené plaňkovým plotem a větvemi. Konstatujeme, že nic moc, a že je to tak, jak nás to učili ve škole a míříme k východu.Tam nás ovšem vítá hlídač? pokladní? v jedné osobě. nedá si vysvětlit, že jsme se spletli a hledáme cestu. Je, prevít jeden, neoblomný. Naše argumenty, že zde nikdo nebyl, že zde není napsaná cena vstupného, ani zákaz vstupu, ani nebylo zamčeno, vše marné. Chce po nás 5€ / osobu vč. Ivy. Prý se jedná o soukromé zařízení. Chvíli se ze sportu handrkujeme a pak platíme. Satisfakcí nám je, že to na kase špatně netipoval. Namísto 15€ naťukal 155,5 a je z toho zděšený. Prý ho šéf a pak Bůh ztrestá. Škodolibě trvám na paragonu. Přidává nějaké prospekty a foto. Pobavili jsme se a jedeme dál.Stoupáme stále do kopce. Mraky nám jsou nadosah, jako by stačilo vystrčit ruku ven z okýnka. Jsem si jistá, že už brzy se před námi objeví Planina LASITHI. Její předzvěstí jsou opět větrné mlýny. Tentokrát ty původní, starobylé a zchátralé, již dávno nefunkční. tyto mlýny jsou vlastně bránou k plošině. Přejedeme přes horizont cesty a jsme na rovince. Kolem nás z ničeho nic samé domky a taverničky a menší větrníky. Po projetí tohoto krátkého úseku se už před námi rozevře Lasithi v celé své kráse.Je to opravdu rovina, placatá deska, obklopená kolem dokola horami. Vede zde jediná cesta kolem vnějšku plošiny. Uprostřed se nachází obdělávaná pole a políčka, Tu a tam parkuje nějaký náklaďák, traktor, či auto, těžko říct, zda funkční či nefunkční. Máme prioritně namířeno do Jeskyně u vesnice PSICHRO, kde se narodil Bůh Zeus. Volím cestu doprava. Prosím Jirku ať jede pomaleji. Můžeme se rozkoukávat všichni po okolí a zabít čas, kterého máme v tuto chvíli dost.Je zde zvláštní atmosféra. Po ránu nikde nikdo, zima stále jako v Rusku. Nad námi na obloze plují mraky a slunce nikde, tedy u nás. V dáli vidíme, jak prosvitá oblaky a tvoří bělavé pásy šikmo směřující k zemi. Až když popojedeme dát přes vesničky a dostaneme se ze stínu kopců, paprsky občas poškádlí i nás. Už vidíme první směrovku na vesnici Psychro, potažmo šipky k jeskyni DiktiOdbočujeme z „objízdné“ komunikace po Lasithi a opět stoupáme do kopce. Přijíždíme na vyasfaltované náměstíčko. Je 7:45hod. Tentokrát si místo na parkování můžeme vybrat. Jirka jen tak pro radost dělá 3 kolečka po ploše a stop. Po zkušenosti z Homo Sapiens se oblékám do všeho, co najdu, zapínám všechny knoflíky, které mám, házím batoh na záda a vystupuji z tepla vodu. Nikde nikdo, všude klid, jen ve zdejší taverně se pohybují nějaké 2 osoby, jako by tam patřili. Z nápisů dedukujeme, že jeskyně je otevřená až od 8 hod. Je zde nádherný výhled na planinu a na malou chvíli i klid a ticho. Najednou slyšíme drnčení něčeho. Popocházíme, a vidíme bagr. To by pro nás nebyl až takový zážitek, ale spíše si lámeme hlavu, jak se mohl dostat na místo, kde pracuje. Bagroval jakoby základy budoucího domu vedle taverny. Je to ovšem tak 10m pod terénem, kde stojíme a nějakou příjezdovou plochu opravdu nevidíme. Konstatujeme, že v Řecku je možné všechno a pomalu se vydáváme opět do kopce. Míjíme prázdnou budku, co vypadá, jako budka hlídače parkoviště, a protože zde opět nikdo není, hrozíme se, kolik budou po návratu chtít za parkování vozu.Objevují se nějací lidé, kteří míří také směrem nahoru, takže už šlapeme na plno. Je to docela fuška, kamení, kořeny, rostliny. Jirka to řeže přímo nahoru a soutěží s Ivou, kdo bude pevní. Já s batohem a 2l vody se moc neženu. Není kam spěchat, protože ostatní jsou stejně za námi.Nahoře, u vstupu do areálu JESKYNĚ DIKTI je stejně zamčeno, takže se opět kocháme pohledem do údolí a pořizujeme snímky. Rádi bychom zaplatili vstupné, ale je tu opět problém. Pokladní, ani její 2 pomocníci nemají nazpět ze 100€ bankovky. Domlouváme se, že zaplatíme při odchodu a představujeme si, jak mladím zase kmitá dolů měnit peníze a rychle zpět nahoru, aby tam při našem odchodu byl.Jejich problém. Jdeme k jeskyni. Je zde chlad, ale příjemný a typická jeskyní vlhkost. Schází se po betonových schodech, přidržet se můžeme zábradlí. Schody jsou udělány tak, že trošku níže se dvojí a návštěvníci dělají okruh. Jeskyně je hluboká asi 70m. Scházíme na samé dno.Jeskyně je docela velká, prostorná a široká, dole je jezírko. Stěny jsou obrostlé mechem, z nich rostou i stalaktity. Hodně z nich je asi polámaných, najdou se i stalagmity. je tu ticho, slyšíme jen cvrlikat a vidíme poletovat malé ptáčky. Jeskyně je osvětlená. Stoupáme zpět nahoru, je to docela příkré. Traduje se, že Rhéa porodila Dia právě v této Diktejské jeskyni a později byl ukryt v Idské jeskyni.U vchodu platíme opožděné vstupné a vracíme se v autu. Stále je zde vylidněno, takže po nás nikdo nic nechce. Naštěstí. Sjíždíme a najíždíme na „Lasithiobchvat“. Pomalu projíždíme zdejšími vesnicemi. Muzea a kostelíky nenavštěvujeme, byla by to ztráta dnes drahocenného času. Je 9:10 hod.Máme v plánu dostat se do přes Ag. Nikolaos na východ, do kláštera Moni Toplou. Opět intenzivně studuji mapu, a zjišťuji, že mapa říká něco jiného, než je skutečnost. Naše mapa říká, že přes Tzermiado nepojedeme, ale opak je pravdou. Sjíždíme střeva za Zenií a za Drasi volíme opět okrsku na Ag. Nikolaos. To byla ovšem chyba.Cesta je zavřená. namísto, abychom se vrátili na Neapoli, jedeme směrem k dálnici a hledáme na ni nájezd. Tem však žádný není, takže se nakonec plahočíme, dálnici podjíždíme a projíždíme přes samotné Ag. Nikolaos. Těšíme se na večer, na zpáteční cestu, že si tuto novou dálnici nakonec užijeme.V 10 hod. opouštíme Ag. N. a pokračujeme dále. Jede se dobře a pružně asi až k nalezišti Gournia, které je vidět napravo od cesty. Zde se nezastavujeme, jen za pomalé jízdy fotím a filmuji. Z cesty to vypadá, že za zastávku to nestojí. Přestože na mapě je severokrétská dálnice značená stejně až do SITIE, už jsme na klasické silnici. Jeden pruh náš, druhý v protisměru. na silnici vládne čilý dopolední pracovní ruch. Dojíždíme jeden náklaďák za druhým. Protisměr vypadá méně frekventovaný, takže si Jirka často troufá předjíždět. Naše KIA je skvělá, vše zvládá. Když ty náklaďáky předjedeme, rozhodujeme se ještě pro jistotu natankovat. I když zatím byly čerpačky všude, nevíme, co nás čeká na východě. 27,6 litrů / 30€. Projíždíme malými městečky, a přibližně od naleziště Gournia stále stoupáme. (Takže když předjíždíme šlapu na pomyslný plynový pedál a zároveň padám do mdlob). Na levé straně komunikace jsou vidět rozestavěné hotely a dokonce nějaký lom ve svahu, kde asi míří všechny ty náklaďáky.Když se blížíme ke SKOPI, vidíme na kopcích po pravé straně moderní větrné mlýnu (jedna noha, 3 vrtule). Náhle se zase cesta větví. Sitia je vpravo i vlevo. Vlevo to však vypadá, jako byla cesta připravená ke kolaudaci a chyběla jen stuha k přestřižení. Špatné zkušenosti s cestou do Ag. Nik. velím instinktivně VLEVO. Najíždíme na fungl novou dálnici. S hrůzou čekáme, kdy se proti nám vyřítí nějaký stavební stroj, nebo dojedeme válec, který válcuje nový asfalt. Ale jede se super, na tacháči máme hned 140km/hod.Jsme v SITII. Projíždíme skrze město dle směrovek na PALÉKASTRO. Zase samá uzavírka, objížďka, stavba. Cesta nás dovedla až k moři, a podél pláže ven z města. Jedeme zálivem a na druhém konci zastavujeme. Koukáme zpět na to příšerné město. Přestože tištěné průvodce se o Sitii zmiňují, nezaujalo mě. Pohled na něj z dálky je o něco příjemnější. Protahujeme se. Opět dosti fouká.Zanedlouho, za Ag. Fotiou se už nacházíme v jakoby Bohem zapomenuté zemi. Opět se šplháme do kopce, okolo je pustina, žádná obydlí. Míjíme jen nějakou usedlost vyšší kategorie. Jsme u cíle.Je 11:50hod. a my se ocitáme u jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších klášterů na Krétě - MONI TOPLOU . Parkujeme vedle autobusu, do kterého nasedá dav cizinců a Jirka zase na mě udiveně kouká, kde se tu ten BUS vzal, kudy tady přijel. Cestou, kterou jsme jeli nemohl přijet, nebo ano??? Kterým směrem pojede nečekáme a vcházíme do zahrady. Procházíme branou na nádvoří s kostelíkem a 3. patrovou stavbou, kde jsou mnišské cely. Přestože jsme na nádvoří, opět zde šíleně fouká. Detailista Jirka nás upozorňuje na snad 10mkaktus, který roste z květináče v rohu nádvoří. KOSTELÍK ze 14. stol. ukrývá fresky, ikony a další cennosti. Je se na co koukat. Vcházíme do dalších místností, které skrývají mnoho zajímavého. Je zde sbírka starých map, zbraní, stará válečná vysílačka, vojenské přílby (něm., angl., řecká), historické knihy a další. Za války odsud vysílal rozhlas.Nevypadalo to tak, ale strávili jsme zde více než půlhodinu. Návštěva zdejšího WC byla také zajímavá. Tady i v klášteře Moni Preveli mají turecké WC. Nutno konstatovat, že jsou čistší, než některá česká hospodská WC. Takže zase hups do vozu směr palmová pláž VAI.Tentokrát sjíždíme dolů z kopce. Jedem vnitrozemím. Směrovky nás navádí na pláž VAI. Tady už začíná opět koncentrace aut. Silnici opravdu lemují košaté palmy, jejichž listy se vlní ve větru. Před námi se objevuje závora. Sice otevřená, ale přesto parkujeme na zdejším horním parkovišti, které je téměř prázdné. Je 12:45 hod. V duchu doufáme, že už to není daleko. Iva si všimla opět koz, které běhají po zdejším skalnatém kopci. Koz je několik a pobíhají nahoru a dolů, takže je se na co koukat. Já prohlížím informační tabule, na kterých je jak kromě textu několik černobílých fotek jak zdejších palem, tak info o nalezišti Itanos. Uvažovala jsem zajet i tam, ale po shlédnutí těchto snímků je to zcela zbytečné. Jirka už se ztratil za zatáčkou vedoucí dolu k pláži, takže ho dobíháme. V tom spěchu jsme si ale zapomněli vzít plavky, což mě ovšem později nemrzí.Už je vidět moře a před námi se již otevře pohled na zdejší „náměstíčko“, vlastně parkoviště. Je přeplácané auty, takže je mi jasné, k čemu slouží závora nahoře. Na okraji parkoviště se vyjímá několik palem, takové „soustromí“. Pláž je písčitá, moře klidné, ale opět chladivé, stále nepříjemně fouká. Pod zdejšími slunečníky polehává dost turistů, jiní jsou v tavernách a restauracích, které, jak jsme zjistili, jsou opravdu předražené. Ve vodě se nekoupe nikdo, jen na okraji se po kotníky čvachtá několik dětí. Že nemáme plavky, nelituji. Ani kdyby bylo teplo, nechtěla bych zde zůstat. Přestože palmy, za docela širokou pláží, tvoří pěkný hustý porost a mohu si připadat jako v Karibiku (kde jsem bohužel nebyla a s našimi příjmy asi nikdy nebudu), je typ komerční pláže. Alespoň tak mi to připadá. Hodně lidí, hlava na hlavě, soukromí žádné. V sezonu to tu musí být katastrofa. I chudáci palmy jsou asi tím ruchem unavené, protože mají dosti seschlé listy. Některé jsou přímo škaredé. Ještě nasbírat nějaká palmová semena a hurá k autu.Ve 13:15hod. vyjíždíme směr Palekastro na KATO ZAKROS. U Palekastra zase vidíme železné větrné vrtule. Ty musí v tuto dobu vyrobit kvantum energie. U vesnice Chochlakies nás zve směrovka na pláž. My ale jedeme dál, čas neúprosně běží. Cesta je opět zajímavá a jsme všichni ve střehu. Dokonce i Iva vzadu se probrala. Jedeme zase nahoru dolů, doprava, doleva. Pro mou maličkost, jako spolujezdce na vnější straně je to opět „na prášky“. Podél cesty jsou sice svodidla, na některých místech narušené a pokřivené, ale je vidět (vlastně není) hluboký sráz a za krajnicí je viděl v hlubce jen modré moře. Jirka se opět v serpentýnech vyžívá. Před námi už je vidět cíl - KATO ZAKROS.Je 13:40hod. Jsme trošku hladoví, takže uvažujeme o návštěvě některé ze zdejších taveren. Vítr, který panuje i zde, nás však odrazuje, takže v autě v závětří spořádáme veky se salámem. Jirka má už vykopávek dost a vůbec ho to nebaví, takže do areálu naleziště jdu jen já a Iva. Jirkovi chybí za celý den dávka kofeinu, takže hledá závětrnou taverničku a jde na kávu. My míříme ke vstupu. Jedná se 4 největší Mínojský palác na Krétě, přibližně z r. 1700 př. n. l. Svou polohou na východě Kréty, se stal střediskem obchodu zejména se středním Východem. V průvodci jsem se dočetla, že se jednalo o 2 podlažní palác. Zbylo z něj opravdu jen málo, tak max. 1m od země. Iva se zapojuje i do identifikace pozůstatků podle plánku, který máme, ale pak ji uchválily hlavně kamenné studny, kde se čvachtalo několik želv a želviček. Čtu, že se v těchto studnách v r. 1964 našlo několik dobře zachovalých oliv a dokonce zde našli i křišťálovou vázu, kterou z několika tisíc úlomků dokázali poskládat. Je vystavena v muzeu v Irakliu. Je opravdu skvostná. V některém z průvodců Krétou jsem četla a mám poznačené, že je otevřeno do 18:00 hod. OMYL: měli jsme štěstí, protože je otevřeno jen 8:00 - 15:00 hod. Nad areálem se v kopcích rozprostírá Údolí mrtvých. V dálce je vidět několik postav s batohy i s malými dětmi, které tudy prochází, ale prý jde tudy projít nahoru do civilizace, pokud nechcete jet po asfaltce. Za útesem je možné najít jednu malou odlehlou pláž, ale opět by to bylo zbytečné, když na koupání to moc není. Z Ag. Mariny do Zakrosu jsme ujeli 389km. Ve 14:30hod. odjíždíme.Opět šplháme do kopců, které musíme překonat, abychom se dostali do Ierapetry. To ještě netušíme, že začíná nejzajímavější nebo spíše nejnepředvídatelnější úsek naší cesty.Příroda je zde pustá a divoká, cesta je vlastně jen jedna. Jirka zase začíná v zatáčkách blbnout. Mlčím. Občas zapnu kameru, a jeho kousky filmuji. Ovšem když ji vypnu, stane se něco, co se ještě nikdy nestalo. Jedeme stále nahoru, projíždíme zatáčkou vlevo, na vnitřku svahu, bude následovat zatáčka vpravo, tedy vidíme vlastně jen horizont, Jirka podřazuje, přidává, ale právě v místě horizontu je třeba stočit volant vpravo a přibrzdit, protože nabírá rychlost.Jenže na horizontu při sešlápnutí brzdového pedálu se nic neděje a naše KIA si to míří ven z cesty, rovně do srázu. naštěstí se kola opravdu stáčí doprava a na druhé sešlápnutí už brzdí a stojíme.Ještě, že proti nám nic nejelo. Mlčím. Ani tak nejsem v šoku a překvapená, ale v duchu si říkám:“zase jsem měla pravdu, máš, co jsi chtěl!“ Vidím, jak Jirku oblévá pot a mlčky se rozjíždí. Ni neříká několik vteřin. Iva taky ani nedutá. Prolomuji hrobové ticho a ptám se, co blbnul. Prý sám neví, co se stalo, jakoby se blokly brzdy. Několikrát zkouší brzdit, ale vypadá to, že s vozem je vše O.K. V dalších minutách se mi honí hlavou vzpomínky na množství vraků aut, které jsme viděli spadlých z cest dolů do srázů.Z Adravasti odbočujeme na Sitanos. Dojíždíme jiný vůz, jedeme nějakou dobu za ním, a říkáme si, že nás dovede do civilizace. Z asfaltky sjíždí na kamenitou. Uvažujeme, kam jet. jedem kousek za ním, ať je změna. vypadá to, že jede do nějakého soukromého sídla. Vidíme plot, takže otáčíme a jedeme směr Chandras. když jsme se dostali do otevřené krajiny, vidíme, že to auto jelo k nějaké hradní zřícenině. Zdálky vypadá zachovale a zajímavě. V žádném průvodci jsem o starém hradě na Krétě nikdy nečetla, nezmínil se o něm ani žádný ze soukromých cestopisů. V mapě, kterou mám, si však všímám, že je v této lokalitě obrázek nějakého kastelu kreslený. Točím se za všemi šipkami v protisměru, až je jedna z nich hnědá se žlutým písmem. Je na ní napsáno VOILA. Litujeme, že jsme nejeli až tam, ale vracet se už nechceme.Přijíždíme k Chandras a hledáme podle naší mapy ukazatel na Armeni a Etii. jedná se sice o cestu nejhorší třídy, ale i tyto mají své kouzlo. a hlavně, je to nejkratší trasa na státní silnici ze Sithie k Ierapetře. Projíždíme Chandra, ale nikam vpravo odbočit nejde. Všechny odbočky jsou značené jako jednosměrky, což bychom porušili předpisy. Začínáme se tomu smát a přímo se řežeme smíchy, když přijíždíme k místu, kde jsme už byli. Už dlouho nás nic takto nepobavilo. Odbočujme po směrovce vpravo v domnění, že nakonec pojedeme po té delší trase na Epano Episkopi. Jedeme na sever, ale nakonec se dostáváme do Etie, která je na mapě na jihu. Je to, mj., oblast skleníků. Za malou chvíli jsme už na hlavní „štrase“ a míříme na jih k moři na Makrigialos.Je 15:30 hod. a my máme za sebou nejrozmanitější hodinku, jakou jsme kdy na našich cestách řeckými ostrovy zažili. Na Jirkovi vidím, že už ho to za volantem moc nebaví, takže už raději žádnou zastávku neplánuji. Měla bych chuť se vykoupat, slunce svítí a vypadá to, že vítr polevuje. Projíždíme jižními letovisky, jako je Makrigialos, Galini, Ag. Fotia, z pobřežní komunikace jsou vidět pláže. Jeto dlouhý pás písčitých pláží. Po pravé straně se tyčí pohoří Tryptis , jehož nejvyšší vrchol má 1476 m.n.m.V 16:15hod. už vjíždíme do IERAPETRY. Je to nejjižněji položené město Evropy. Rádi bychom okoukli Benátskou pevnost ze 13. stol.a mešitu v Turecké čtvrti, příp. Napoleonův dům, kde údajně vojevůdce přespal před tažením do Egypta. Jednosměrka nás navádí k pláži a historické části. Parkujeme na parkovišti na náměstí a dáváme se cestou podél taveren a restaurací k pevnosti. Bohužel, je už zavřeno. Otevřeno pouze do 15:00 hod.Je zde i malý přístav plný lodí všeho druhu a několik rybářů. Z Ierapetry vyplouvají lodě na opuštěný ostrov CHRISI. Obcházíme pevnost kolem dokola za zvědavých pohledů některých rybářů. Moře je tu klidné a jen příjemně ošplouchává kameny. Pevnost není moc velká, a ani vlastně nevím, co je uvnitř k vidění. Nemrzí nás to a vzdáváme i prohlídku Turecké čtvrti s mešitou. Studuji plánek Ierapetry, jestli nenajdu něco jiného, co by stálo za pozornost. Ale pokročilý čas mi říká: směr Ag. Nikolaos. Odjíždíme po ½ hod. Vracíme se zpět podél téměř prázdných restaurací a předzahrádek. Uvažujeme o girosu, ale nakonec to vzdáváme. Míjíme Napoleonův dům a opět jednosměrkou opouštíme centrum. Jedeme opět po státní na Episkopi.Projíždíme nejužším místem Kréty, tedy nejkratší možnou cestou od jihu k severu.Nejužší místo má asi 12 km. Vzdušnou čarou to bude úsek někde od Pachia Amos k Fermě.Někde jsem četla, že z této silnice by v některém místě mělo být vidět na obě strany ostrova. Zpomalujeme, a když už vidím Krétské moře, stále se otáčím a hledám Libyjské. V tomto místě se ale vozovka vlní a kopíruje terén, takže dedukuji, že kdybychom vyjeli kousek do svahu, třeba k městu Kato Chorio, že by ten výhled byl.V 17:20hod. jsme u u přístavu v AGIOS. NIKOLAOS. je tu náročné parkování, podle cedulí se všude platí, nikde není místo, takže nakonec parkujeme v uličce nad přístavem a zdarma. Sledujeme práci místních dělníků, kteří mají v úmyslu přestěhovat jeřábem kontejner. Je to opět legrace. je jich asi 8, pobíhají dokola kolem a něco na sebe pokřikují. Bude to asi na dlouho, takže se vydáváme najít jezero VOULISMENI, které je asi 64m hluboké. Mám mapku, ale pro jistotu se ptáme místního hocha, zda jdeme správným směrem. Jdeme. Za malou chvilku jsme na místě. Scházíme dolů a v příjemném stínu se procházíme i posedáváme. Nábřeží lemuje částečně zeleň, částečně opět restaurace. Z části vede most s cestou. pro auta. Za dnešek už toho máme dost a vlastně už není kam spěchat. Jsem si vědoma, že na ostrov Spinalonga se ani tentokrát nepodívám, protože lodě už nejezdí. Únava je už znatelná, takže pomalu stoupáme po schodech k náměstí Venizelou Eleftheriou. Kostel na náměstí je otevřený, takže vcházíme dovnitř, rozhlížíme se a hodnotíme jeho výzdobu. pak už rychle k autu a za posledním cílem.Když nemůžu na SPINALONGU osobně, musím mít aspoň fotku. Takže se po pobřežní komunikaci, jedeme přes jezero, po tom mostě, který jsme viděli před malou chvíli, do Eloundy. Ještě před Elinkou se zastavujeme na takové malé vyhlídce. Je odsud nádherná pohled na Ag. Nikolaos a záliv Mirabelou. Fotíme ostrov, jehož dominantou je pevnost. V dávných dobách tam odváželi nemocné leprou.V 18:30hod. se vydáváme domů, do Ag. Mariny. Jsme téměř vesnice Plaka a uvažujeme, zda se vrátit do Ag. Nikolaos a najet na dálnici, nebo to střihnout šikmo na Neapoli. Ranní špatná zkušenost nám velí jet na Ag. Nikolaos, takže tak činíme. Už před světelnou křižovatkou, která nás má navést vpravo na dálnici se tvoří podezřelé kolony aut. Když dojedeme na křižovatku, řídí ji strážník a na dálnici zkrátka nikoho nepouští. Uvažujeme, co se mohlo stát. Ale otáčíme se, a scénář z dnešního rána se opakuje. Opět jedeme stejnou cestou na Neapoli. Tentokrát nejsme sami, ale jedeme v koloně za sebou skoro všichni. Je to příšerně úzká cesta taktak na 2 vozy a zase zatáčky. Ti místní si ve známých místech troufají předjíždět a Jirka se zase těchto svých vzorů chytá a předjíždí. Je fakt, že si to tu pamatuje i z rána. Několika aut se nám podařilo zbavit. Vlevo okukujme dálnici, kde není nic vidět, že by se něco stalo. Za malou chvíli už je vidět, že auta po dálnici zase jezdí. Ale jen v protisměru. V Nikitianě to my a ještě 2 vozy stáčíme na dálnici. Vjezd nikdo neblokuje, tak snad je vše O.K. Někteří pokračují ještě po vedlejší.Je 19:00 hod. a kdybychom měli v autě cihlu, dá ji Jirka na plynový pedál. Vytahujeme to ke 150km/hod. a těšíme se na naši postel. Uvažuji, zda v nějakém vhodném místě trefíme západ slunce. To se nám tentokrát daří ve 20:20hod. před BALI na útesu.Ve 22:20 hod. vypínáme motor na dvoře u Studií Sofia.Najeli jsme 752 km. ty nejlepší fotky si můžete prohlédnout na www.kreta.wbs.cz