Soutěska Samaria

Je pondělí, 22.5.2006 a my se konečně chystáme na cestu do Omalos. Něco po 6:00 hod. přijíždí autobus. Jako vždy se zpožděním. Výhodou je, že nám děla doprovod naše delegátka. BUS je již plný Poláků.Místo máme dobré. V předu vpravo za řidičem. Tuto pozici miluji, protože mám výhled i přehled. Vyrážíme.Cesta je příjemná, slunce je ještě nízko a naskytá se nám nádherný pohled na všechny strany. V Omalos je malá přestávka na snídani a WC u restaurace. Stojí tam každý autobus, který míří k soutěsce. Podle mého mínění je to zbytečné ztráta času, ale kšeft je kšeft.Před 9:00 hod. jsme na místě. Průvodkyně nám kupuje vstupenky, pokukujeme po suvenýrech a děláme první fotky úžasné přírody.Do soutěsky se sestupuje po dřevěných schodech, kterým se říká Xylóskalo. Proč dřevěné schody, to nevím. Z kůlů je pouze hrana a zábradlí. Jinak je to hlína a kamení. Sestup je však nenáročný a pohodlný. Všichni se rozhlížíme okolo, po stromech, květinách i skalách v dáli. Je třeba se ale dívat hlavně pod nohy. Průvodkyně nás upozorňuje na kytku, která vydává „mrtvolný zápach“. Vše se musí vyzkoušet. Nejdříve se nám to nezdá, ale když se rychle přiblížíte nosem ke kalichu, je to tady. Ucuknu, co se dá a křením se ještě dlouho. Ale nemohu porovnávat, na pitevně jsem nebyla.Dcera se nám vytratila někde v dáli. Žízní neumře, prameny jsou cestou. Ztratit se asi také nemá kde a lidí je zde akorát. Manžel Jiří fotí, co se dá a co stojí za to, takže veškeré fotky ze soutězky jsou jeho dílo. Okukujeme koruny stromů. Do oka nám padl na některých větvích borovice visící bílý zámotek. Ani přiblížení kamerou či foťákem nám odpověď nedalo. Raději jdeme dál. Je ticho, jen ptáci v korunách stromů štěbetají. Slyšíme své kroky a kroky dalších turistů. Cesta ubíhá. Vždy se občerstvíme pramenitou vodou, osvěžíme tvář i tělo a jdeme dál.Asi po 4 km klesání míjíme kapličku sv. Mikuláše v Agios Nikoláos. Je konec pohodlné cesty. A jelikož Jirka je tvor zvídavý, zkouší, jestli jsou dveře odemčené. Jsou. Vnitřek je však trochu plesnivý, jinak klasicky prostý. Nad dveřmi je starý dřevěný překlad. Je udivující, že stavba stále stojí.Na dně soutěsky teče potok. Bude nám dělat společnost ještě dlouho. Vzdaluje se a zase přibližuje, křižujeme jej.Vzduch okolo něj je vlhký a příjemný. Slunce už je vysoko a jdeme spíše na slunci, než ve stínu.Na 7 ujitém/ 6 zbývajícím kilometru se objevuje opuštěná vesnice Samariá. Do ní se vstupuje přes most, který musíte přejít, když zase chcete jít dál. Je na levém břehu vyschlého řečiště. Kdysi byla obydlená, ale vesnici museli obyvatelé opustit v r. 1962, kdy byla rokle vyhlášená Národním parkem. Některé domky drží stále pohromadě. Mají okna, uzamčené dveře i schody do patra. Střechy děravé nejsou. Ve vesničce jsou lavičky, turisté posedávají, odpočívají a občerstvují se. Kdo může, využije stín několika málo stromů. My raději jdeme dál, protože kdybychom si sedli, už by začaly bolet nohy a nechtělo by se dál. Raději vše projdeme na „jeden zátah“ a v klidu se posadíme do taverny u pláže, kde máme sraz.Na okraji vesnice je opět malý kostelík. Má navíc zvoneček, který musí Jirka rozeznít. Jsme středem pozornosti.Za Samarií přicházíme k místu, na které jsem byla zvědavá. Je to široká otevřená plocha, s uprostřed se klikatící cestou, po které jdeme. Vpravo i vlevo od nás se tyčí místo vedle místa sněhuláčci z kamenů a oblázků. Říká se, že kdo si postaví svého pajduláčka, na Krétu se určitě vrátí. No, já ho pře 9-ti lety nemohla postavit, a jsem zde. Samo sebou sbírám co nejplacatější oblázky a toho svého "Navrátilka si stavím".Pokračujeme dál. Jdeme už na slunci. Cesta se změnila v kamenitou – oblázkovou. Tento povrch není nic příjemného, protože se mi zdá, jako bychom v těch kamenech plaval. Podjíždí a nemají stabilitu, takže chůze se stává v tomto místě nepříjemně náročnou, namáhavou a unavující. Stále to však jde. V těchto místech upoutají mou pozornost více kameny a stěny skal. Obojí je zvrásněné, je vidět, jak se horniny ukládaly. Voda a slunce uměly vytvořit nádherné ornamenty. Říkám si, že zde by se líbilo spíše zanícenému geologovi. Pro botanika je zase zajímavé, kde všude dokáží rostliny a stromy zakořenit a hlavně udržet se, vyrůst.9km chůze / 4 před námi. Slunce střídá stín, je stále větší horko a slunce pokrývá téměř celé dno soutěsky. Potkáváme první „protivníky“. Tedy 3 muže, kteří jsou v protisměru a to dosti svižným tempem. Nezdá se, že by se kochali krajinou. Musí koukat pod nohy a chvátat. Mají před sebou ještě 2/3 cesty a to v tom největším horku. Míjím úžasného „Navrátilka“. Někdo zde postavil kamenného pajduláčka, který má tak 1,5 m na výšku. Je to kámen na kameni. Divím se, jak může stát.Je poledne. Potok nám opět dělá doprovod, hučí a opět se ochladil vzduch.11km/2km.Cítím, že mě nohy sotva nesou. Jsem unavená z těch kamenů po nohama.KOZA – konečně. Druh Kri-kri je chráněný. Tento kus a ještě asi dva další, které nacházíme poblíž dalšího odpočívadla, je asi ochočený. Stojí a nechá se i podrbat.Na tomto odpočívadle v borovicovém lese je kromě laviček a stolů i příšerné WC. Že je tureckého typu, to mi vůbec nevadí, těch je na Krétě více, ale ten pach a nepořádek je nechutný. Tady se trošku zdržujeme. Víme, že máme skoro celou cestu za sebou, že nám loď neujede. Nechávám dceru Ivanu pokecat s kozou. Popocházím dále za odpočívadlo, rozhlížím se po okolí a doplňuji tekutiny.Po několika minutách opět pokračujeme v cestě. Jsem zvědavá na další v průvodcích a cestopisech zmiňovaný pojem – Železná brána. Má to být nejužší místo v soutěsce, cca 3 metry a lidé si v něm mají překážet.No šířka by seděla. Že by si lidé překáželi, to bych neřekla. Jedině tehdy, když se chtějí v tomto místě vyfotit. Stále někdo přechází, takže je to problém.Tímto místem teče potok. Není až tak velký a hluboký, ale je třeba jej suchou nohou přejít pouze po můstku, takovém položeném žebříku. Jsou zde dva. Mostík je úzký, asi jen tak na jednoho člověka, takže tady si lidé musí dávat přednost. Proto se průchod komplikuje.Na 12km/ 1km do cíle potkáváme poprvé strážce parku s vysílačkou a oslíkem.Osli se používají v případě úrazu. Průvodkyně nám povídala, že údajně před časem si jedna zahraniční turistka umanula, že chce projít soutěskou, ale na oslu. Jen tak, bez důvodu. Prý jí vstříc nevyšli ani za tvrdou měnu.A jsme v cíli. Je 12:30 hod.13km máme za sebou. Slunce pálí. Procházíme druhou vstupní bránou a odevzdáváme druhou část vstupenky. Bez té by nás ven nepustili. Tento systém slouží ke kontrole, kdyby se někdo ztratil, zranil nebo snad chtěl někde v soutěsce přenocovat. To je zakázáno.Vítají nás obchůdky s nápoji a zmrzlinou. Odoláváme a šlapeme asi další 1,5-2km k pláži. Míjíme obydlené i neobydlené, nové i staré domky. Je to stará vesnice Agía Roumeli. Už je vidět moře, cesta se dvojí, ale po obou dojdeme do nové vesnice. Dáváme se vlevo, ta má být kratší a zavede nás přímo k taverně, kde máme všichni z BUSu sraz.Blížíme se k cíli. Jsme v cíli 2. z naší české skupiny, bez úrazu. Naše ego stoupá.Po asi 30 min. chůze od výstupní brány usedáme do nádherného, báječného, pohodlného, bílého …….… plastového křesla. Objednáváme si točené pivečko, coca-colu, giros s hranolkama. Mňam. Kocháme se pohledem na temně modré moře, pochutnáváme si na pivku.Uvědomujeme si, že jsme zapomněli vzít si plavky. Času bylo dost a mohli jsme se jít i vykoupat.A jak bych túru hodnotila??Nahoře nádherná příroda, výhled, klid, člověk je plný očekávání. Okolí spíše pro nadšence rostlin, botaniky, flóristy a pod.Dole spousta kamenů, zajímavých hornin, přírodních útvarů.Cestou je dostatek vody, ale mějte u sebe alespoň 2 l/osobu. Nejdřív využijte pramenité vody, na tu co si ponesete, dojde později. WC i odpočívadla jsou také k máni.Cesta náročná není. Jak pro mrňata, tak pro starší lidi, pokud jsou zdravotně fit. O francouzských holích bych tam asi nešla, ale jednoho odvážlivce jsme potkali na odpočívadle. Vše je na Vás, jak jste zvyklí a jak se cítíte.Taky jsem někde četla, že bunda přijde vhod. Já ji s sebou vlekla, a zcela zbytečně. I v květnu bylo po celou cestu příjemné teplo. Stačí tričko či tílko a šortky či kraťasy. Pokrývka hlavy přijde vhod. Doporučuje se pevná obuv, ale možná i v sandálech by bylo líp. Ponožky nezapomeňte.