Západní Kréta

Auto máme mít přistavené v 8:00 hod. Řekyně je přesná, dokonce přišla dříve, což nebývá zvykem. Dostáváme hezkou stříbrnou 4 dveřovou KIU s klimatizací a rádiem s CD přehrávačem. Namísto kategorie A je to B a bez příplatku. Je dokonce i čistá z venku i uvnitř. Podepisujeme smlouvu, při platbě 175€ se mi třepou ruce, ale cena je výborná, 25€/den. Nemusím se o nic start, kdyby se něco stalo, mám číslo, kam volat. Podvozek a pneu však nejsou pojištěné, takže to Jirkovi zdůrazňuji. Ten se samozřejmě rozčiluje, že není blbej. Fasujeme mapu, ale pro jistotu jsme si ještě 2 další vzali s sebou. Strašně ráda píšu do mapy poznámky.Nabaleni vším potřebným, co by se mohlo hodit při koupání (karimatky, slunečník, rakety, časopis, šnorchl, diskmen, pití a nějaké ty pamlsky) usedáme do vozu . Jirka za volant, já vedle něj a Iva se skrčí vzadu a poslouchá CDčka.V 8:30 vyjíždíme. Chvíli Jirkovi trvá, než se seznámí se spojkou a prací brzd, ale zdárně vycouváváme na hlavní cestu a vyrážíme na západ směr první čerpačka. V nádrži je asi 1/2 , takže se domlouváme, že natankujem do plné a zjistíme, kolik KIA žere, jaké jsou vzdálenosti, jaké cesty, jak se zkrátka pojede. Platíme 24€.Najíždíme na slavnou severokrétskou dálnici, o které jsem mnohé četka a jsem zvědavá. Je to vesměs dvouprovdovka s širokým odstavným pruhem. V odstavném jezdí ti pomalí a náklaďáky, v normálním ti rychlí. Výhodou je, že se vedle sebe vejde i 6 aut, takže nějaké bouračky nehrozí. Jirka se brzy sžívá jak s autíčkem, tak vozovkou a místními zvyky a co by mrk, je na tacháči 120. Marně hledám v průvodcích, kolik že je nejvyšší povolená rychlost. Zapadáme do kolektivu. Auto z půjčovny se pozná podle nálepky na dveřích (tu jsme naštěstí neměli) a pak podle dokladů nalepených na předním okně. Takže sledujeme, že předjíždíme hlavně turisty, kteří striktně dodržují dopravní předpisy. Podotýkám, že jsme za celých 7 dní cestování potkali jen jednou policejní vůz a osádku. U jezera Kournas v taverně.Taky jsme závěrem konstatovali, že nám (tedy Jirkovi) přijde předvolání na dopravku až doma, že nás třeba někde vyfotili, a v rámci slavné EU konaj. Je prosinec, a nic.Vybrala jsem cestu podél pobřeží, míjíme Rodopulou Cape, na který je nádherný jasný pohled, žádný opar, i když ten je po ránu běžný. Blížíme se ke Kissamos. Dálnice končí, cesta se stáčí do vnitrozemí, napravo se už vzdaluje Gramovousa Cape. Zastavujeme a okukujeme shora Falassarna brach.Shora je to nádhera. Žlutý písek, modré moře, někde by tam měly být archeologické vykopávky. Elafonisi nás však láká víc, takže startujeme a uháníme na jih. V Kefali už odbočujeme směr Vathi a Elafonisi. Po chvilce se před námi objevuje kláštěr Chrisoskalitisa. Parkujeme a přibíhá k nám nějaký mladík. Podává nám ruku, se všemi se zdraví minimálně 2x a něco mumlá. Až po pár vteřinách rozeznáváme, že je hluchoněmý. Přesto milý a nevtíravý. Jen si nedovedu představit, že to dělá celý den. Dáváme mu nás český pamlsek, a míříme nahoru.Vstupné je dobrovolné. Protože se neradi cítíme jako chudí a lakomí Češi, házíme do misky nějaké mince. Okukujeme suvenýry, fotíme. Vzduch je provoněn levandulí a tymiánem, sluníčko hřeje. Klášter je velice skromný, střídá se klasická bílá a modrá. K vidění toho moc není, přesto je to velice milá zastávka. Určitě doporučujeme krátkou zastávku.Asi v 9:50 přijíždíme k Elafonisi. Asfaltka se změnila v prašnou cestu a já zase přemýšlím, jak to ty BUSy mohou zvládnout. BUSy najíždějí až kolem 11:00 hod., takže všude je stále klid, čisto, parkujeme pod stromem, bereme s sebou vše potřebné a hledáme místečko mimo stávající lehátka a slunečníky a co nejvíc u pobřeží. Iva klasicky ulehá pod slunečník, aby se náhodou trošku neopálila. Fotíme tu idylku a s Jirkou se vydáváme na průzkum. Procházíme lagunou s dosti chladivou vodou. I když jsme v plavkách, hledáme tu nejméně hlubokou sektičku. Přecházíme přes písečnou dunu, kolem skalisek, sbíráme první mušličky a obdivujeme růžový písek. Přestože je voda opravdu chladivá, osmělujeme se a ponořujeme. Musím ale opravdu plavat a hýbat se. Jirka se vydává s brýlemi a šnorchlem ke skaliskům a hledá první větší úlovky. Přeci jen něco většího nalézá. Od té doby, co našel na Rhodos asi 20 cm mušli i s jejím živým majitelem, je ve vodě se šnorchlem pořád. Kolikrát o něm i 2, 3,4 hod. nevím. Kolem 11:30 hod. už začíná být okolo nás rušno, tak se rozhodujeme, že popojedeme někam jinam. Jistojistě víme, že se zde ještě jednou vrátíme.Míříme na Elos s cílem Paleochora . Za Elos, směrem na Mili je jediná lokalita na celé Krétě, kde se u cesty prodával olivový olej. Já osobně si vždy 2 litry kupuji. Musí být ale opravdu domácí. Cena 5€ za litr. Dá se koupit ještě med, oříšky v medu, ale to my zrovna moc nemusíme. Kupovali jsme loni tymiánový med s oříšky, ale náš med je lepší. Je to přííííšerně sladké.Přijíždíme do Paleochory. Cesta se pak větví. Můžete vpravo, či vlevo (připomíná mi to Haraki na Rhodosu). Vybírám pravou a přijíždíme k pláži opět lemované promenádou s tavernami, restauracemi a obchůdky. Koupat se nám nechce, tak se vydáváme po cestě ke konci pláže za vrcholek. Přicházíme však k nějakému smetišti, staveništi, částečně přístavišti, či co to je. Vracíme se a popojíždíme ne západní část. Ta je rušnější. Pláž je až dále. Jirka má veselou náladičku, takže najíždí až na betonové molo. Moje nervy trpí. Říkám si, zda zaparkuje až na konci nebo tak, že když otevřu dveře, budu moci skočit přímo do moře. Vidí mé psychické utrpení a vnitřní boj zda se ozvat nebo ne a zastavuje normálně. Vystupujeme a kocháme se temně modrým mořem a jeho hloubkou. S přáním přeci jen se ještě někde usadit a vykoupat.Už mám docela vytvořenou představu, zda se na mapu dá spolehnout či nikoli, za jak dlouho asi projedeme 2 cm na mapě a kolik je to asi km. Jirka se už s autíčkem sžil, takže je čas sjet z těch lepších tras. Kousek za Paleochorou odbočujeme vpravo. Na mapě by to měl být směr Temenia.Nalézáme vesničky Strati a Azogires, které nejsou uvedené na mapě. Vybrala jsem nejkratší trasu, po úzkých cestách, přes vesničky, které zbožňuji (ty širší s vodorovným značením budu nazývat státní). Klid, pohoda, příjemná atmosféra ospalého venkova, domorodí Řekové, kteří nikam nespěchají, vždy, když jedeme my, nic nedělají, je vidět až do jejich kuchyní a pokojů přes otevřené dveře. Závidím jim tu pohodu.Zdárně přijíždíme do Rodovani a míříme na jih po státní do Sougie. Je to malá poklidná vesnička, jejíž život několikrát za den oživí lodě dopravující turisty z/do Ag. Roumeli, Paleochory nebo na Gavdos.Několik studií a hotýlků, taverny, obchůdky. Zaparkovali jsme na okraji pláže a jen s karimatkou a batohem mířili na druhou stranu, spíše k útesům. Slunce už tolik nepálilo, ale bylo příjemně. První šla dokonce do vody Iva. Asi ji zaujaly docela příjemné vlny. Je zde oblázková pláž a pobřeží se prudce svažovalo do moře. Oblázky jsou nepříjemné při vstupu do vody. Doporučuji boty. Špatný pocit při plavání umocňovala jen chladná voda, vlny a hloubka to byla pohoda. Jirka se zase zdechnul hledat místní mořské potvůrky. S prázdnou opět nepřišel. Z plavek vylovil 4 kousky kolem 4 -5cm. Slunce pomalu zacházelo za skálu, takže kolem 17:15 hod. jsme usoudili, že by bylo dobré se vrátit.Cesta na sever byla zajímavá. Projížděli jsme soutěskou Ag. Irini. Klasické stoupání, klesání, zatáčky. Klikyháky na mapě Iva definovala jako střeva. Tento pojem se ujal. Použitelný však byl jen na té západní části Kréty od Rethimna a okolo Lasithi.Uvažovala jsem o tom, že prozkoumáme cestu do Omalos a možnost navštívit Samarii individuálně, ale nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme přeci jen s průvodkyní. Za Dimitrianou jsme udělali fotku vnitrozemí a za Nea Rounatá další. To nás poprvé překvapily sesuvy půdy. Bylo to do půlky cesty. Provoz byl téměř nulový. Jak by to asi vypadalo ve špičku, pokud v těchto končinách nějaké vůbec je. Následně jsme projížděli plantážemi pomerančovníků. Zarazilo nás, že pomeranče hnijí na zemi a nikdo je nesbírá. V úseku, kde se asfaltka změnila v šotolinu a za auty se prášilo, byly stromy pokryté prachem. A jelikož se Jirkovi zželelo opuštěných pomerančů, zastavil a šel si s nimi „popovídat“. Dnes už vím, proč je v řeckých apartmánech vždy ruční lis na citrusy. Za celá svůj život jsem nevypila tolik čerstvé pomerančové šťávy, jako letos na Krétě. Taky jsme ještě potkali ještě více hnijící grepy, ale s těma jsem si šla popovídat zase na skok já.Ještě jsme nebylo moc unaveni, takže jsem Jirku vedla k Lake Agia. Musí se ale z jedné hlavní trasy přejet na druhou. Značení je dobré, musíte se ale dát směr Souvis. Zní to divně, když jste na opačné straně a jedete ne sever. Po pár metrech musíte ale odbočit vlevo. Značení je přímo na jezero,nedá se minout. Před odbočkou na vedlejší kupujeme z valníku meloun. Lake Agia je sladkovodní jezero. Dají se vypozorovat ryby, vidět jsou kachničky i okolo poletující ptactvo. Posedět můžeme na lavičkách na hrázi a občerstvit se v místní taverně. Zapadající slunce tuto idylu jen dokresluje.Do studií jsme se vrátili v 19:30 a najeli jsme 214 km., útrata 10€ za olivový olej.